keyboard_tab Diritto d'autore 2019/0790 CS

(5) V oblasti výzkumu, inovací, vzdělávání a zachování kulturního dědictví umožňují digitální technologie nové druhy užití, které nejsou jednoznačně upraveny stávajícími pravidly Unie o výjimkách a omezeních.

  Volitelná povaha výjimek a omezení stanovených ve směrnicích 96/9/ES, 2001/29/ES a 2009/24/ES v těchto oblastech by navíc mohla mít negativní dopad na fungování vnitřního trhu.

  To má zvláštní význam v případě přeshraničních užití, která v digitálním prostředí nabývají stále více na důležitosti.

  Proto by stávající výjimky a omezení v právu Unie, které mají význam pro vědecký výzkum, inovace, výuku a uchování kulturního dědictví, měly být přehodnoceny s ohledem na tyto nové způsoby užití.

  Je třeba zavést povinné výjimky nebo omezení pro využívání technologií vytěžování textů a dat, pro ilustrační účel při vyučování v digitálním prostředí a pro zachování kulturního dědictví.

  Stávající výjimky a omezení stanovené v právu Unie by se měly uplatňovat i nadále, včetně na vytěžování textů a dat, vzdělávání a činnosti spjaté s ochranou dědictví, pokud neomezují oblast působnosti povinných výjimek nebo omezení stanovených touto směrnicí, které musí členské státy provést ve svém vnitrostátním právu.

  Směrnice 96/9/ES a 2001/29/ES by proto měly být pozměněny.

(25) Instituce kulturního dědictví se podílejí na uchovávání svých sbírek pro budoucí generace.

  K úkonu uchování díla nebo jiného předmětu ochrany ve sbírce instituce kulturního dědictví může být zapotřebí rozmnožení díla nebo jiného předmětu ochrany v této sbírce, a v důsledku toho i svolení příslušných nositelů práv.

  Digitální technologie nabízejí nové způsoby, jak zachovat dědictví obsažené v těchto sbírkách, ale přinášejí i nové výzvy.

  S ohledem na tyto nové výzvy je třeba přizpůsobit stávající právní rámec stanovením povinné výjimky z práva na rozmnožování, která těmto institucím umožní provádět tyto úkony uchování.

(26) Existence rozdílných přístupů členských států k úkonům rozmnožení za účelem uchování, které provádějí instituce kulturního dědictví, brání těmto institucím v přeshraniční spolupráci, ve sdílení prostředků umožňujících uchování a ve zřizování sítí pro přeshraniční uchovávání na vnitřním trhu, což vede k neefektivnímu využívání zdrojů.

  To může mít negativní dopad na zachování kulturního dědictví.

(27) Členské státy by proto měly mít povinnost stanovit výjimku umožňující institucím kulturního dědictví rozmnožovat díla a jiné předměty ochrany, jež se trvale nacházejí v jejich sbírkách, pro účely uchování, například s cílem řešit technologické zastarávání nebo degradaci původních nosičů nebo pojistit tato díla a jiné předměty ochrany.

  Tato výjimka by měla umožňovat zhotovení kopií pomocí vhodného nástroje, prostředku nebo technologie uchovávání v jakémkoli formátu nebo či na jakémkoli médiu, v požadovaném množství, kdykoli v průběhu životnosti díla nebo jiného předmětu ochrany a pouze v rozsahu nezbytném pro účely uchování.

  Pro úkony rozmnožení, jež instituce kulturního dědictví provádějí za jiným účelem než za účelem uchování děl a jiných předmětů ochrany ve svých stálých sbírkách, by mělo být i nadále nutné získat svolení od nositelů práv, pokud takové rozmnožení není povoleno na základě výjimek či omezení stanovených právem Unie.

(28) Instituce kulturního dědictví nemají vždy technické prostředky nebo odborné znalosti k tomu, aby samy prováděly úkony nezbytné pro uchovávání svých sbírek, zejména v digitálním prostředí, a mohou proto za tímto účelem využívat pomoci jiných kulturních institucí a jiných třetích stran.

  Instituce kulturního dědictví by tedy měly mít na základě této výjimky pro účely uchování stanovené touto směrnicí možnost využívat ke zhotovení kopií služeb třetích stran, které jednají svým jménem a na svou odpovědnost, a to i třetích stran usazených v jiných členských státech.