keyboard_tab Diritto d'autore 2019/0790 CS

(3) Rychlý vývoj technologií i nadále mění způsob, jakým jsou vytvářena, produkována, rozšiřována a užívána díla a jiné předměty ochrany.

  Průběžně se objevují nové obchodní modely a noví aktéři.

  Příslušné právní předpisy musí být dobře připraveny na budoucnost, aby neomezovaly technologický vývoj.

  Cíle a zásady stanovené rámcem Unie v oblasti autorského práva i nadále platí.

  Stále však přetrvává právní nejistota nositelů práv i uživatelů, pokud jde o některá užití děl a jiných předmětů ochrany v digitálním prostředí, včetně užití přeshraničních.

  Jak je uvedeno ve sdělení Komise ze dne 9. prosince 2015 nazvaném „Směřování k modernějšímu a evropštějšímu rámci v oblasti autorského práva“, je třeba stávající rámec Unie v oblasti autorského práva v některých oblastech upravit a doplnit a současně zachovat vysokou úroveň ochrany autorského práva a práv s ním souvisejících.

  Tato směrnice stanoví pravidla umožňující přizpůsobit některé výjimky a omezení autorského práva a práv s ním souvisejících digitálnímu a přeshraničnímu prostředí a rovněž opatření, která mají usnadnit některé postupy poskytování licencí týkajících se zejména, ale nikoli pouze šíření děl a jiných předmětů ochrany nedostupných na trhu a online dostupnosti audiovizuálních děl na platformách videa na vyžádání s cílem zajistit širší přístup k obsahu.

  Její součástí jsou také pravidla usnadňující použití volně přístupného obsahu.

  Aby bylo možné dosáhnout řádně fungujícího a spravedlivého tržního prostředí pro autorské právo, měla by existovat rovněž pravidla upravující práva k publikacím, užití děl nebo jiných předmětů ochrany poskytovateli online služeb, kteří ukládají obsah nahrávaný uživateli a umožňují k němu přístup, transparentnost smluv autorů a výkonných umělců, odměny autorů a výkonných umělců a mechanismus zrušení udělení práv, která autoři a výkonní umělci převedli na výhradním základě.

(5) V oblasti výzkumu, inovací, vzdělávání a zachování kulturního dědictví umožňují digitální technologie nové druhy užití, které nejsou jednoznačně upraveny stávajícími pravidly Unie o výjimkách a omezeních.

  Volitelná povaha výjimek a omezení stanovených ve směrnicích 96/9/ES, 2001/29/ES a 2009/24/ES v těchto oblastech by navíc mohla mít negativní dopad na fungování vnitřního trhu.

  To má zvláštní význam v případě přeshraničních užití, která v digitálním prostředí nabývají stále více na důležitosti.

  Proto by stávající výjimky a omezení v právu Unie, které mají význam pro vědecký výzkum, inovace, výuku a uchování kulturního dědictví, měly být přehodnoceny s ohledem na tyto nové způsoby užití.

  Je třeba zavést povinné výjimky nebo omezení pro využívání technologií vytěžování textů a dat, pro ilustrační účel při vyučování v digitálním prostředí a pro zachování kulturního dědictví.

  Stávající výjimky a omezení stanovené v právu Unie by se měly uplatňovat i nadále, včetně na vytěžování textů a dat, vzdělávání a činnosti spjaté s ochranou dědictví, pokud neomezují oblast působnosti povinných výjimek nebo omezení stanovených touto směrnicí, které musí členské státy provést ve svém vnitrostátním právu.

  Směrnice 96/9/ES a 2001/29/ES by proto měly být pozměněny.

(6) Výjimky a omezení stanovené touto směrnicí usilují o dosažení spravedlivé rovnováhy mezi právy a zájmy autorů a dalších nositelů práv na jedné straně a uživatelů na straně druhé.

  Lze je uplatnit pouze v některých zvláštních případech, které nejsou v rozporu s běžným způsobem užitní děl nebo jiných předmětů ochrany a jimiž nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy nositelů práv.

(8) Nové technologie umožňují provádět automatizovanou výpočetní analýzu informací v digitální podobě, například textu, zvuků, obrazů nebo dat, obecně nazývanou vytěžování textů a dat.

  Technologie vytěžování textů a dat umožňují zpracovávání velkého množství informací za účelem získávání nových poznatků a objevování nových trendů.

  Ačkoliv technologie vytěžování textů a dat jsou rozšířeny v celé digitální ekonomice, je všeobecně uznáváno, že vytěžování textů a dat může mít přínos zejména pro výzkumnou obec, a tím podpořit inovace.

  Tyto technologie jsou prospěšné pro vysoké školy a jiné výzkumné organizace i pro instituce kulturního dědictví, neboť by se mohly v rámci své hlavní činnosti věnovat také výzkumu.

  V Unii se však takové organizace a instituce potýkají s právní nejistotou, pokud jde o rozsah, v němž mohou vytěžování textů a dat z obsahu provádět.

  V některých případech může vytěžování textů a dat zahrnovat úkony chráněné autorským právem nebo zvláštním právem na ochranu databází, zejména rozmnožování děl nebo jiných předmětů ochrany nebo vytěžování obsahu databáze, k čemuž dochází například tehdy, kdy jsou data při vytěžování textů a dat normalizována.

  V případech, na které se nevztahuje výjimka nebo omezení, je k provádění těchto úkonů vyžadováno svolení nositelů práv.

(9) Vytěžování textů a dat lze provádět rovněž ve vztahu k pouhým skutečnostem nebo datům, která nejsou chráněna autorským právem, a v takových případech žádné svolení podle autorského práva vyžadováno není.

  Mohou existovat rovněž případy vytěžování textů a dat, které nevyžadují žádné úkony rozmnožení nebo u nichž se na rozmnoženiny vztahuje povinná výjimka pro dočasné úkony rozmnožení stanovená v čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29/ES, která by se měla i nadále vztahovat na techniky vytěžování textů a dat, jež nezahrnují pořizování kopií nad rámec této výjimky.

(10) Právo Unie stanoví určité výjimky a omezení zahrnující užití pro účely vědeckého výzkumu, které se mohou vztahovat na úkony vytěžování textů a dat.

  Tyto výjimky a omezení jsou však dobrovolné a ne zcela uzpůsobené využívání technologií ve vědeckém výzkumu.

  Navíc v případech, kdy mají výzkumní pracovníci zákonný přístup k obsahu, například na základě předplatného publikací nebo licencí na otevřený přístup, by mohly podmínky těchto licencí vytěžování textů a dat vylučovat.

  Jelikož se výzkum stále častěji provádí za pomoci digitálních technologií, existuje riziko, že konkurenceschopné postavení Unie jako výzkumného prostoru utrpí, nebudou-li v oblasti vytěžování textů a dat podniknuty kroky k řešení právní nejistoty.

(12) Výzkumné organizace v celé Unii zahrnují širokou škálu subjektů, jejichž primárním cílem je provádět vědecký výzkum, případně tak činit společně s poskytováním vzdělávacích služeb.

  Pojmem „vědecký výzkum“ by se mělo ve smyslu této směrnice rozumět výzkum v oblasti přírodních i humanitních věd.

  Vzhledem k různorodosti těchto subjektů je důležité shodnout se na jednotném chápání výzkumných organizací.

  Vedle univerzit nebo jiných institucí vysokoškolského vzdělávání a jejich knihoven by mezi ně měly patřit také takové subjekty, jako jsou výzkumné ústavy či nemocnice provádějící výzkum.

  Navzdory různým právním formám a strukturám mají výzkumné organizace v jednotlivých členských státech zpravidla společné to, že působí buď na neziskové bázi, nebo v souvislosti s posláním ve veřejném zájmu uznávaným daným státem.

  Odrazem takové poslání ve veřejném zájmu by mohly být například financování z veřejných prostředků nebo ustanovení ve vnitrostátních právních předpisech nebo veřejných zakázkách.

  Pro účely této směrnice by za výzkumné organizace naopak neměly být považovány organizace pod rozhodujícím vlivem obchodních podniků, které nad nimi vykonávají kontrolu skrze postavení ve struktuře, například jednají-li jako jejich akcionáři nebo členové, což by mohlo mít za následek přednostní přístup k výsledkům výzkumu.

(13) Za instituce kulturního dědictví by se měly považovat i veřejně přístupné knihovny a muzea bez ohledu na druh děl nebo jiných předmětů ochrany, které se nacházejí v jejich stálých sbírkách, a dále archivy a instituce pečující o zachování filmového nebo zvukového dědictví.

  Tyto instituce by měly mimo jiné zahrnovat národní knihovny a národní archivy, a pokud se jedná o jejich archivy a veřejně přístupné knihovny, rovněž vzdělávací zařízení, výzkumné organizace a veřejnoprávní rozhlas a televizi.

(14) Na výzkumné organizace a instituce kulturního dědictví, včetně osob s nimi spojených, by se měla vztahovat výjimka z vytěžování textů a dat, pokud jde o obsah, k němuž mají zákonný přístup. Za zákonný přístup by měl být považován přístup k obsahu vyplývající z politiky otevřeného přístupu nebo ze smluvních ujednání mezi nositeli práv a výzkumnými organizacemi nebo institucemi kulturního dědictví, jako je předplatné, nebo z jiných zákonných prostředků.

  Například v případě předplatného, které sjednaly výzkumné organizace nebo instituce kulturního dědictví, se má za to, že osoby spojené s těmito organizacemi nebo institucemi mají zákonný přístup k obsahu.

  Zákonný přístup by měl zahrnovat také přístup k obsahu, který je volně dostupný online.

(16) Vzhledem k potenciálně vysokému počtu žádostí o přístup k jejich dílům nebo jiným předmětům ochrany a stahování těchto děl nebo jiných předmětů ochrany by nositelé práv měli mít možnost uplatňovat opatření v případě, že existuje riziko ohrožení bezpečnosti a integrity jejich systémů nebo databází.

  Taková opatření by mohla být použita například k tomu, aby přístup k určitým údajům mohly mít pouze osoby, které k nim mají zákonný přístup, a to mimo jiné prostřednictvím potvrzení adresy IP či ověřování uživatele.

  Tato opatření by měla být i nadále přiměřená souvisejícím rizikům, neměla by jít nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení cíle spočívajícího v zajištění bezpečnosti a integrity systému, a neměla by narušit účinné uplatňování výjimky.

(18) Kromě toho, že jsou techniky vytěžování textů a dat důležité v kontextu vědeckého výzkumu, soukromé i veřejné subjekty je ve velké míře využívají k analýze velkého množství dat v různých oblastech života a pro různé účely, například ve státní správě, pro složitá podnikatelská rozhodnutí a vývoj nových aplikací či technologií.

  Nositelé práv by měli mít i nadále možnost poskytovat licence na užití svých děl nebo jiných předmětů ochrany, které nepatří do oblasti působnosti povinné výjimky pro vytěžování textů a dat pro účely vědeckého výzkumu stanovené touto směrnicí a stávajících výjimek a omezení stanovených směrnicí 2001/29/ES. Současně je třeba vzít v úvahu, že uživatelé technik vytěžování textů a dat by se mohli potýkat s právní nejistotou, pokud jde o to, zda lze rozmnožování a extrakci pro účely vytěžování textů a dat provádět z děl nebo jiných předmětů ochrany, k nimž byl získán zákonný přístup, zejména v případech, kdy je možné, že rozmnožování či extrakce prováděné pro účely určitého technického procesu nesplňují všechny podmínky stávající výjimky stanovené pro dočasné úkony rozmnožení v čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29/ES. S cílem zajistit v takových případech větší právní jistotu a podněcovat inovace i v soukromém sektoru by tato směrnice měla za určitých podmínek stanovit pro účely vytěžování textů a dat výjimku či omezení, pokud jde o rozmnoženiny a extrakce děl nebo jiných předmětů ochrany, a povolit, aby získané kopie byly uchovávány tak dlouho, jak je to nezbytné pro účely vytěžování daných textů a dat.

(19) Ustanovení čl. 5 odst. 3 písm.

  a) směrnice 2001/29/ES umožňuje členským státům zavést výjimku nebo omezení práva na rozmnožování, sdělování a zpřístupňování děl nebo jiných předmětů ochrany veřejnosti takovým způsobem, že veřejnost k nim má přístup z místa a v době, které si zvolí, a to výlučně při vyučování pro ilustrační účel.

  Navíc čl. 6 odst. 2 písm.

  b) a čl. 9 písm.

  b) směrnice 96/9/ES povoluje užívání databáze a vytěžování podstatné části jejího obsahu při vyučování pro ilustrační účel.

  Rozsah těchto výjimek nebo omezení ve vztahu k digitálním užitím je nejasný.

  Kromě toho je nejasné rovněž to, zda by se tyto výjimky nebo omezení použily v případě, kdy by vyučování bylo poskytováno online a dálkově.

  Stávající právní rámec navíc nestanoví přeshraniční účinek.

  Tato situace by mohla brzdit rozvoj digitálně podporovaných výukových činností a dálkového vzdělávání.

  Proto je zavedení nové povinné výjimky či omezení nezbytné pro zajištění plné právní jistoty vzdělávacích zařízení při užívání děl nebo jiných předmětů ochrany pro digitální výukové činnosti, včetně činností probíhajících online a přeshraničně.

(20) Zatímco dálkové vzdělávání a přeshraniční vzdělávací programy jsou většinou vyvíjeny na vysokoškolské úrovni, digitální nástroje a zdroje jsou stále častěji využívány na všech úrovních vzdělávání, zejména s cílem zlepšit a obohatit studijní zkušenosti.

  Výjimka nebo omezení stanovené touto směrnicí by proto mělo být přínosem pro všechna vzdělávací zařízení uznaná členským státem, včetně zařízení poskytujících základní, střední, odborné i vysokoškolské vzdělávání.

  Měly by se uplatňovat pouze v rozsahu odůvodněném nekomerčním účelem konkrétní vzdělávací činnosti.

  Organizační struktura a způsoby financování vzdělávacího zařízení by neměly být rozhodujícími faktory pro určení toho, zda je činnost nekomerční povahy.

(21) Výjimkou nebo omezením stanovenou v této směrnici pouze při vyučování pro ilustrační účel by se mělo rozumět, že se vztahují na digitální užití děl nebo jiných předmětů ochrany k podpoře, obohacení nebo doplnění výuky, včetně souvisejících vzdělávacích činností.

  Rozšiřování softwaru, jež je na základě výjimky nebo omezení povoleno, by se mělo omezit na digitální přenos softwaru.

  Ve většině případů by tedy pojetí ilustračního účelu znamenalo, že je možné použít pouze části nebo úryvky děl, což by nemělo nahrazovat nákup materiálů primárně určených pro vzdělávací trhy.

  Při uplatňování výjimky nebo omezení by měly mít členské státy možnost, aby vyváženým způsobem určily pro různé druhy děl nebo jiných předmětů ochrany, jaká část díla nebo jiného předmětu ochrany může být užita pouze k ilustračnímu účelu při vyučování.

  Způsoby užití povolenými na základě výjimky nebo omezení by mělo rozumět, že zahrnují zvláštní potřeby v oblasti přístupnosti pro osoby se zdravotním postižením v souvislosti s ilustračním účelem při vyučování.

(22) Užití děl nebo jiných předmětů ochrany v rámci této výjimky nebo omezení pouze při vyučování pro ilustrační účel, jak stanoví tato směrnice, by mělo probíhat pouze v souvislosti s výukovými a vzdělávacími činnostmi na odpovědnost vzdělávacích zařízení, a to i v průběhu zkoušek nebo výukových činností, které probíhají mimo prostory vzdělávacích zařízení, například v muzeu, knihovně nebo jiné instituci kulturního dědictví, a mělo by být omezeno na to, co je pro účely takovýchto činností nezbytné.

  Výjimka nebo omezení by se měly vztahovat jak na užití děl nebo jiných předmětů ochrany v učebně nebo v jiných prostorách pomocí digitálních prostředků, například interaktivních tabulí nebo digitálních zařízení, která lze připojit k internetu, tak na užití na dálku přes zabezpečené elektronické prostředí, jako v souvislosti s kurzy probíhajícími online nebo přístupem k výukovým materiálům doplňujícím určitý kurz.

  Zabezpečené elektronické prostředí by se mělo chápat jako digitální výuka a učební prostředí, k nimž je přístup omezen na pedagogické zaměstnance vzdělávacího zařízení a na žáky nebo studenty zařazené do studijního programu, především prostřednictvím náležitých postupů ověřování, včetně ověřování na základě hesel.

(23) V řadě členských států jsou zavedena různá opatření založená na provádění výjimky nebo omezení stanoveného ve směrnici 2001/29/ES nebo na licenčních smlouvách upravujících další užití s cílem usnadnit užití děl a jiných předmětů ochrany ke vzdělávacím účelům.

  Tato opatření byla zpravidla vyvinuta s přihlédnutím k potřebám vzdělávacích zařízení a k různým úrovním vzdělávání.

  Ačkoli je nezbytné harmonizovat rozsah nové povinné výjimky nebo omezení ve vztahu k digitálním užitím a přeshraničním výukovým činnostem, mohou se podmínky provádění v jednotlivých členských státech lišit, pokud nebudou účinné uplatňování výjimky či omezení nebo přeshraniční užití omezovat. Členské státy by měly například mít i nadále možnost stanovit požadavek, aby užití děl nebo jiných předmětů ochrany bylo v souladu s osobnostními právy autorů a výkonných umělců.

  To by mělo umožnit členským státům, aby vycházely ze stávajících opatření dohodnutých na vnitrostátní úrovni. Členské státy by mohly zejména rozhodnout, že uplatnění výjimky nebo omezení zcela nebo částečně podmíní dostupností vhodných licencí, které by se vztahovaly minimálně na stejná užití jako ta, jež jsou povolena v rámci výjimky nebo omezení. Členské státy by měly zajistit, aby se v případech, kdy licence pokrývají užití povolená na základě výjimky nebo omezení jen částečně, na všechny ostatní způsoby užití i nadále vztahovala výjimka nebo omezení.

(24) Členské státy by měly mít i nadále možnost stanovit, že nositelé práv obdrží spravedlivou odměnu, pokud jsou jejich díla nebo jiné předměty ochrany využity digitálními prostředky na základě výjimky či omezení stanovených v této směrnici při vyučování pro ilustrační účel.

  Při určování možné výše spravedlivé odměny je třeba mimo jiné zohlednit vzdělávací cíle členských států a újmu způsobenou nositelům práv. Členské státy, které se rozhodnou poskytovat spravedlivou odměnu, by měly vybízet k využívání systémů, které nevytvářejí pro vzdělávací zařízení administrativní zátěž.

(25) Instituce kulturního dědictví se podílejí na uchovávání svých sbírek pro budoucí generace.

  K úkonu uchování díla nebo jiného předmětu ochrany ve sbírce instituce kulturního dědictví může být zapotřebí rozmnožení díla nebo jiného předmětu ochrany v této sbírce, a v důsledku toho i svolení příslušných nositelů práv.

  Digitální technologie nabízejí nové způsoby, jak zachovat dědictví obsažené v těchto sbírkách, ale přinášejí i nové výzvy.

  S ohledem na tyto nové výzvy je třeba přizpůsobit stávající právní rámec stanovením povinné výjimky z práva na rozmnožování, která těmto institucím umožní provádět tyto úkony uchování.

(27) Členské státy by proto měly mít povinnost stanovit výjimku umožňující institucím kulturního dědictví rozmnožovat díla a jiné předměty ochrany, jež se trvale nacházejí v jejich sbírkách, pro účely uchování, například s cílem řešit technologické zastarávání nebo degradaci původních nosičů nebo pojistit tato díla a jiné předměty ochrany.

  Tato výjimka by měla umožňovat zhotovení kopií pomocí vhodného nástroje, prostředku nebo technologie uchovávání v jakémkoli formátu nebo či na jakémkoli médiu, v požadovaném množství, kdykoli v průběhu životnosti díla nebo jiného předmětu ochrany a pouze v rozsahu nezbytném pro účely uchování.

  Pro úkony rozmnožení, jež instituce kulturního dědictví provádějí za jiným účelem než za účelem uchování děl a jiných předmětů ochrany ve svých stálých sbírkách, by mělo být i nadále nutné získat svolení od nositelů práv, pokud takové rozmnožení není povoleno na základě výjimek či omezení stanovených právem Unie.

(28) Instituce kulturního dědictví nemají vždy technické prostředky nebo odborné znalosti k tomu, aby samy prováděly úkony nezbytné pro uchovávání svých sbírek, zejména v digitálním prostředí, a mohou proto za tímto účelem využívat pomoci jiných kulturních institucí a jiných třetích stran.

  Instituce kulturního dědictví by tedy měly mít na základě této výjimky pro účely uchování stanovené touto směrnicí možnost využívat ke zhotovení kopií služeb třetích stran, které jednají svým jménem a na svou odpovědnost, a to i třetích stran usazených v jiných členských státech.

(29) Pro účely této směrnice by se mělo mít za to, že díla a jiné předměty ochrany se trvale nacházejí ve sbírce instituce kulturního dědictví, pokud tato instituce kulturního dědictví vlastní kopie těchto děl nebo jiných předmětů ochrany nebo je má v trvalém držení, například v důsledku převodu vlastnictví nebo licenčních smluv, povinného depozitu nebo smluv o trvalé úschově.

(30) Instituce kulturního dědictví by měly mít k dispozici jednoznačný rámec pro digitalizaci a šíření děl nebo jiných předmětů ochrany, které jsou pro účely této směrnice považovány za nedostupné na trhu, a to i šíření přes hranice.

  Ze zvláštního charakteru sbírek děl nebo jiných předmětů ochrany nedostupných na trhu a z množství děl a jiných předmětů ochrany zahrnutých do projektů masové digitalizace však vyplývá, že získání předchozího svolení od jednotlivých nositelů práv může být velmi obtížné.

  Může tomu tak být například v důsledku stáří těchto děl nebo jiných předmětů ochrany, jejich omezené obchodní hodnoty nebo skutečnosti, že nikdy nebyly určeny pro obchodní využití nebo nikdy nebyly komerčně využívány.

  Je proto nezbytné stanovit opatření, která usnadní některé způsoby užití děl nebo jiných předmětů ochrany, které nejsou dostupné na trhu a které se trvale nacházejí ve sbírkách institucí kulturního dědictví.

(31) Všechny členské státy by tedy měly mít právní mechanismy, které by umožňovaly, aby se licence poskytované institucím kulturního dědictví příslušnými a dostatečně reprezentativními organizacemi kolektivní správy pro některá užití děl nebo jiných předmětů ochrany nedostupných na trhu vztahovaly i na práva nositelů práv, kteří v tomto ohledu nepověřili reprezentativní organizace kolektivní správy.

  Podle této směrnice by mělo být možné, aby se tyto licence vztahovaly na všechny členské státy.

(32) Ustanovení o poskytování kolektivních licencí na užití děl nebo jiných předmětů ochrany nedostupných na trhu nemohou poskytovat řešení ve všech případech, kdy se instituce kulturního dědictví potýkají s obtížemi při získávání všech potřebných svolení od nositelů práv na užití těchto děl nebo jiných předmětů ochrany nedostupných na trhu.

  To by mohl být případ mimo jiné, pokud pro určitý druh děl nebo jiných předmětů ochrany neexistuje praxe kolektivní správy práv, nebo pokud příslušná organizace kolektivní správy není dostatečně reprezentativní pro danou kategorii nositelů práv a daná práva.

  V takových zvláštních případech by měly mít instituce kulturního dědictví možnost, aby díla či jiné předměty ochrany, které jsou nedostupné na trhu a trvale se nacházejí v jejich sbírkách, zpřístupnily online ve všech členských státech, a to na základě harmonizované výjimky z autorského práva a práv s ním souvisejících nebo jejich omezení.

  Důležité je zajistit, aby k užitím na základě takové výjimky či takového omezení docházelo jen tehdy, pokud jsou splněny určité podmínky, zejména pokud jde o dostupnost řešení pro poskytování licencí.

  Neexistence dohody o podmínkách licence by neměla být vykládána jako nedostupnost řešení založených na poskytování licencí.

(33) Členské státy by měly mít v rámci stanoveném touto směrnicí možnost zvolit si v souladu se svými právními tradicemi, postupy nebo okolnostmi konkrétní typ mechanismu poskytování licencí, například rozšířené kolektivní licenční smlouvy nebo právní domněnku zastoupení, který zavedou pro účely užití děl nebo jiných předmětů ochrany nedostupných na trhu institucemi kulturního dědictví. Členské státy by rovněž měly mít možnost stanovit požadavky, aby organizace kolektivní správy byly dostatečně reprezentativní, pokud je toto stanovení založeno na dostatečném počtu nositelů práv u určitého druhu děl nebo jiných předmětů ochrany, kteří udělili pověření, na jehož základě je možné poskytnout licenci na příslušný druh užití. Členské státy by měly mít možnost stanovit zvláštní pravidla pro případy, kdy je pro příslušná díla nebo jiné předměty ochrany reprezentativní více než jedna organizace kolektivní správy, což vyžaduje například společné licence nebo dohodu mezi příslušnými organizacemi.

(35) Měly by existovat vhodná ochranná ustanovení pro všechny nositele práv, kteří by měli mít kdykoliv před začátkem platnosti licence či užití podle výjimky nebo omezení nebo kdykoliv v jejich průběhu možnost vyloučit uplatňování mechanismů poskytování licencí a výjimky či omezení, které stanoví tato směrnice pro užití děl nebo jiných předmětů ochrany nedostupných na trhu, a to u všech svých děl nebo jiných předmětů ochrany nebo v souvislosti se všemi licencemi nebo veškerým užitím na základě výjimky nebo omezení nebo u konkrétních děl nebo jiných předmětů ochrany nebo v souvislosti s konkrétními licencemi nebo druhy užití na základě výjimky či omezení.

  Podmínky upravující tyto mechanismy poskytování licencí by neměly mít vliv na jejich praktický význam pro instituce kulturního dědictví.

  Důležité je, aby v případech, kdy nositel práv vyloučí uplatňování takových mechanismů nebo takové výjimky nebo omezení u jednoho či několika děl nebo jiných předmětů ochrany, byla veškerá stávající užití v přiměřené lhůtě ukončena a aby v případech, kdy užití probíhá na základě kolektivní licence, organizace kolektivní správy poté, co je o tom uvědoměna, přestala poskytovat licence na dotčená užití.

  Pokud nositelé práv vyloučí takové uplatňování, nemělo by to mít vliv na jejich nárok na odměnu za stávající užití díla či jiných předmětů ochrany na základě licence.

(36) Touto směrnicí není dotčena možnost členských států rozhodnout, kdo nese právní odpovědnost za soulad poskytování licencí na díla nebo jiné předměty ochrany nedostupné na trhu a za jejich užití s podmínkami stanovenými v této směrnici a za dodržování podmínek těchto licencí dotčenými stranami.

(37) Vzhledem k rozmanitosti děl a jiných předmětů ochrany ve sbírkách institucí kulturního dědictví je důležité, aby byly mechanismy poskytování licencí a výjimka či omezení stanovené touto směrnicí dostupné a aby bylo možné je v praxi uplatňovat na různé typy děl a jiných předmětů ochrany včetně fotografií, softwaru, zvukových záznamů, audiovizuálních děl a jedinečných uměleckých děl, včetně případů, kdy nebyly nikdy dostupné na trhu.

  Mezi díla, která nikdy nebyla dostupná na trhu, mohou patřit plakáty, letáky, válečné deníky nebo amatérská audiovizuální díla, ale také nevydaná díla či jiné nevydané předměty ochrany, aniž by byla dotčena jiná platná právní omezení, jako jsou vnitrostátní pravidla týkající se osobnostních práv.

  Je-li dílo nebo jiný předmět ochrany k dispozici v některé ze svých verzí, jako jsou následná vydání literárních děl a alternativně sestříhané verze kinematografických děl, nebo v některé ze svých podob, jako jsou digitální a tištěné formy téhož díla, pak by tato díla nebo jiné předměty ochrany neměly být považovány za nedostupné na trhu.

  Dostupnost adaptací, včetně jiných jazykových verzí či audiovizuálních adaptací literárního díla, na trhu by naopak neměla bránit dílům nebo jiným předmětům ochrany, aby byly považovány za nedostupné na trhu v určitém jazyce.

  Aby bylo možné zohlednit zvláštnosti různých druhů děl a jiných předmětů ochrany, pokud jde o režimy zveřejňování a rozšiřování, a usnadnit použitelnost těchto mechanismů, může být nezbytné stanovit pro praktické uplatňování těchto mechanismů poskytování licencí konkrétní požadavky a postupy, například požadavek na určitou dobu, které uběhla od okamžiku, kdy bylo dílo poprvé dostupné na trhu.

  Je vhodné, aby členské státy konzultovaly s nositeli práv, s institucemi kulturního dědictví i s organizacemi kolektivní správy stanovení takových požadavků a postupů.

(38) Při určování, zda jsou díla nebo jiné předměty ochrany nedostupné na trhu, by se mělo vyžadovat, aby bylo vynaloženo přiměřené úsilí za účelem posouzení jejich dostupnosti pro veřejnost prostřednictvím obvyklých obchodních cest a aby při tom byl zohledněn charakter daného díla nebo jiného předmětu ochrany nebo dané sbírky děl či jiných předmětů ochrany. Členské státy by měly mít možnost určit, komu přísluší odpovědnost za vynaložení takového přiměřeného úsilí.

  Nemělo by být nutné, aby se přiměřené úsilí postupem času vynakládalo opakovaně, ale mělo by zohlednit všechny snadno dostupné důkazy o budoucí dostupnosti děl nebo jiných předmětů ochrany prostřednictvím obvyklých obchodních cest.

  Posouzení jednotlivých děl by mělo být nutné pouze tehdy, považuje-li se to za přiměřené s ohledem na dostupnost relevantních informací, pravděpodobnost dostupnosti na trhu a očekávané transakční náklady.

  Ověření dostupnosti děl nebo jiných předmětů ochrany by mělo obvykle probíhat v členském státě, v němž se instituce kulturního dědictví nacházejí, s výjimkou případů, kdy se považuje za přiměřené provést ověření přes hranice, například pokud existují snadno dostupné informace o tom, že literární dílo bylo poprvé zveřejněno v dané jazykové verzi v jiném členském státě.

  V řadě případů lze otázku nedostupnosti sbírky děl nebo jiných předmětů ochrany na trhu vyřešit přiměřeným mechanismem, například posuzováním vzorků.

  Omezená dostupnost díla nebo jiného předmětu ochrany, například dostupnost v prodejnách s použitým zbožím, nebo teoretická možnost, že by mohla být získána licence k dílu nebo jinému předmětu ochrany, by neměly být považovány za dostupnost veřejnosti prostřednictvím obvyklých obchodních cest.

(39) Z důvodu mezinárodní zdvořilosti by se mechanismy poskytování licencí a výjimka nebo omezení týkající se digitalizace a šíření děl nebo jiných předmětů ochrany nedostupných na trhu stanovené touto směrnicí neměly vztahovat na sbírky děl nebo jiných předmětů ochrany nedostupných na trhu, pokud existují důkazy, na jejichž základě lze předpokládat, že je z převážné části tvoří díla nebo jiné předměty ochrany třetích zemí, s výjimkou případů, kdy je dotčená organizace kolektivní správy dostatečně reprezentativní pro danou třetí zemi, například na základě smlouvy o zastoupení.

  Toto posouzení by mohlo vycházet z důkazů získaných po vynaložení přiměřeného úsilí při určování, zda jsou díla nebo jiné předměty ochrany nedostupné na trhu, aniž by bylo nutné hledat další důkazy.

  Posouzení původu jednotlivých děl nebo jiných předmětů ochrany nedostupných na trhu by mělo být nutné pouze tehdy, pokud je toto posouzení rovněž nutné pro vynaložení přiměřeného úsilí k určení toho, zda jsou dostupné na trhu.

(40) Instituce kulturního dědictví a organizace kolektivní správy, které mezi sebou uzavírají smlouvu, by měly mít možnost dohodnout se na územním rozsahu licencí, včetně možnosti, že se bude vztahovat na všechny členské státy, na licenčních poplatcích a povolených způsobech užití. Účelem užití, na něž se vztahují tyto licence, by neměl být zisk, a to ani v případech, kdy instituce kulturního dědictví šíří kopie, například propagační materiál k výstavám.

  Vzhledem k tomu, že digitalizace sbírek institucí kulturního dědictví mohou vyžadovat významné investice, neměly by žádné licence poskytnuté na základě mechanismu stanoveného touto směrnicí institucím kulturního dědictví bránit v pokrytí nákladů na tuto licenci a náklady na digitalizaci a šíření děl nebo jiných předmětů ochrany, na které se tato licence vztahuje.

(41) Informacím o stávajícím a budoucím užívání děl a jiných předmětů ochrany nedostupných na trhu institucemi kulturního dědictví na základě této směrnice a o opatřeních přijatých pro všechny nositele práv s cílem vyloučit uplatňování licencí nebo výjimky či omezení na jejich díla nebo jiné předměty ochrany by se mělo dostat náležité publicity, a to před zahájením užití na základě licence nebo výjimky či omezení a případně i v jeho průběhu.

  Tato publicita je důležitá zejména v případě, že k užitím dochází přeshraničně na vnitřním trhu.

  Je proto vhodné stanovit vytvoření jediného veřejně přístupného online portálu Unie s cílem zpřístupnit tyto informace veřejnosti po přiměřeně dlouhou dobu před tím, než k užití dojde.

  Tento portál by měl nositelům práv usnadnit vyloučení uplatňování licencí nebo výjimky či omezení na jejich díla nebo jiné předměty ochrany.

  V souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 386/2012 (11) je některými úkoly a činnostmi pověřen Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví; tyto úkoly a činnosti jsou financovány s využitím jeho vlastních rozpočtových prostředků a jejich cílem je usnadňovat a podporovat činnost vnitrostátních orgánů, soukromého sektoru a orgánů Unie v boji proti porušování práv duševního vlastnictví, včetně předcházení tomuto porušování.

  Je proto vhodné svěřit zřízení a spravování evropského portálu, který tyto informace zpřístupní, uvedenému úřadu.

(42) Aby mechanismy poskytování licencí zavedené touto směrnicí pro díla nebo jiné předměty ochrany nedostupné na trhu byly vhodné a řádně fungovaly a nositelé práv byli náležitě chráněni, licence byly řádně zveřejňovány a byla poskytnuta právní jistota, pokud jde o reprezentativnost organizací kolektivní správy a stanovení kategorie děl, měly by členské státy podporovat dialog zúčastněných stran v rámci odvětví.

(43) Opatřeními stanovenými touto směrnicí k usnadnění poskytování kolektivních licencí na práva k dílům nebo jiným předmětům ochrany, které nejsou dostupné na trhu a které jsou trvale ve sbírkách institucí kulturního dědictví, by nemělo být dotčeno užití takových děl nebo jiných předmětů ochrany na základě výjimek či omezení stanovených právem Unie nebo na základě jiných, licencí s rozšířenou působností, u nichž poskytnutí licence není založeno na tom, zda jsou dotčená díla nebo jiné předmětů ochrany dostupné na trhu.

  Těmito opatřeními by neměly být dotčeny ani vnitrostátní mechanismy pro užití děl nebo jiných předmětů ochrany nedostupných na trhu na základě licence mezi organizacemi kolektivní správy a jinými uživateli, než jsou instituce kulturního dědictví.

(44) Mechanismy poskytování kolektivních licencí s rozšířenou působností umožňují organizacím kolektivní správy nabízet licence jménem nositelů práv jako subjektům pro poskytování kolektivních licencí bez ohledu na to, zda nositelé práv udělili organizaci pověření k této činnosti.

  Systémy založené na takových mechanismech, jako jsou rozšířené kolektivní licence, zákonné pověření nebo domněnky zastoupení, jsou v některých členských státech zavedenou praxí a mohou být využity v různých oblastech.

  Pro fungující rámec pro autorská práva, který by byl vhodný pro všechny strany, je zapotřebí, aby existovaly přiměřené právní mechanismy pro poskytování licencí k dílům nebo jiným předmětům ochrany. Členské státy by proto měly mít možnost používat řešení, která organizacím kolektivní správy umožní nabízet pro určité druhy užití licence, které se potenciálně vztahují na velký počet děl nebo jiných předmětů ochrany, a rozdělovat příjmy obdržené z takových licencí mezi nositele práv v souladu se směrnicí 2014/26/EU.

(45) Vzhledem k povaze některých užití a obvykle velkému množství dotčených děl nebo jiných předmětů ochrany jsou transakční náklady na vypořádání individuálních práv pro každého dotčeného nositele práv neúnosně vysoké.

  V důsledku toho není pravděpodobné, že by bez účinných mechanismů pro poskytování kolektivních licencí proběhly všechny transakce požadované k tomu, aby bylo užití těchto děl nebo jiných předmětů ochrany možné.

  Na základě poskytnutí rozšířených kolektivních licencí organizacemi kolektivní správy a obdobných mechanismů může být možné uzavřít v těchto oblastech smlouvy, u nichž poskytnutí kolektivních licencí na základě pověření nositelů práv nepředstavuje řešení zahrnující všechna díla nebo jiné předměty ochrany, které mají být použity.

  Tyto mechanismy doplňují kolektivní správu práv založenou na individuálních pověřeních od nositelů práv, neboť v určitých případech poskytují uživatelům plnou právní jistotu.

  Současně poskytují nositelům práv možnost těžit z oprávněného užití jejich děl.

(46) Vzhledem k tomu, že v digitálním věku je stále důležitější schopnost nabízet při poskytování licencí flexibilní řešení, a vzhledem k rostoucímu využívání takových systémů by členské státy měly mít možnost zavádět mechanismy poskytování licencí, které organizacím kolektivní správy dovolí uzavírání licenčních smluv na dobrovolném základě bez ohledu na to, zda tím všichni nositelé práv dotyčnou organizaci pověřili. Členské státy by měly mít možnost provozovat a zavádět takové mechanismy v souladu se svými vnitrostátními tradicemi, postupy či okolnostmi, pod podmínkou zachování záruk stanovených touto směrnicí a v souladu s právem Unie a mezinárodními závazky Unie.

  Tento mechanismus by měl platit pouze na území dotčeného členského státu, není-li v právu Unie stanoveno jinak. Členské státy by měly mít možnost zvolit si konkrétní druh mechanismu umožňujícího rozšířit licence k dílům nebo jiným předmětům ochrany i na práva nositelů práv, kteří nepověřili organizaci, jež uzavírá smlouvu, za předpokladu, že je tento mechanismus v souladu s právem Unie, včetně pravidel pro kolektivní správu práv uvedených ve směrnici 2014/26/EU.

  Zejména by měly takové mechanismy také zajistit, aby se článek 7 směrnice 2014/26/EU vztahoval na nositele práv, kteří nejsou členy organizace, jež uzavírá smlouvu.

  Tyto mechanismy by mohly zahrnovat poskytování rozšířených kolektivních licencí, zákonné pověření a právní domněnky zastoupení.

  Ustanoveními této směrnice o poskytování kolektivních licencí by neměla být dotčena stávající možnost členských států uplatňovat povinnou kolektivní správu práv nebo jiné mechanismy poskytování kolektivních licencí s rozšířenou působností, jako je mechanismus uvedený v článku 3 směrnice Rady 93/83/EHS (12).

(47) Je důležité, aby se tyto mechanismy poskytování kolektivních licencí s rozšířenou působností uplatňovaly pouze v přesně vymezených oblastech užití, kde získání svolení od nositelů práv na individuálním základě je zpravidla náročně a obtížně proveditelné, a to do té míry, že je nepravděpodobné, že požadovaná licenční transakce, tedy transakce týkající se licence vztahující se na všechny dotčené nositele práv, z důvodu povahy užití nebo druhů příslušných děl nebo jiných předmětů ochrany proběhne.

  Tyto mechanismy by měly být založeny na objektivních, transparentních a nediskriminačních kritériích, pokud jde o zacházení s nositeli práv, včetně s nositeli práv, kteří nejsou členy organizace kolektivní správy.

  Zejména pouhá skutečnost, že dotčení nositelé práv nejsou státními příslušníky členského státu uživatele, který žádá o licenci, nebo v takovém státě nemají bydliště nebo v něm nejsou usazeni, by sama o sobě neměla být důvodem považovat vypořádání práv za tak náročné a obtížně proveditelné, aby bylo nutné použít tyto mechanismy.

  Stejně tak je důležité, aby užití na základě licence nemělo nepříznivý dopad na ekonomickou hodnotu příslušných práv, ani nepřipravilo nositele práv o značné obchodní výhody.

(48) Členské státy by navíc měly zajistit, aby byly zavedeny vhodné záruky, které budou chránit oprávněné zájmy nositelů práv, kteří nepověřili organizaci nabízející licenci, a aby byly tyto záruky uplatňovány nediskriminačním způsobem.

  V zájmu zdůvodnění rozšířené působnosti takových mechanismů by tato organizace správy měla být na základě pověření od nositelů práv dostatečně reprezentativní, pokud jde o druhy děl nebo jiných předmětů ochrany a o práva, která jsou předmětem licence. Členské státy by měly stanovit požadavky, které mají být splněny touto organizací, aby byly považované za dostatečně reprezentativní, a zohlednit při tom kategorii práv spravovaných touto organizací, schopnost organizace spravovat práva účinným způsobem, tvůrčí odvětví, v němž organizace působí, a skutečnost, zda organizace pokrývá vysoký počet nositelů práv, pokud jde o příslušný druh děl nebo jiných předmětů ochrany, kteří udělili pověření, na jehož základě je povoleno poskytnout licenci na příslušný druh užití v souladu se směrnicí 2014/26/EU.

  S cílem poskytnout právní jistotu a zajistit, že existuje důvěra v mechanismy, by měly být členské státy oprávněny rozhodnout, kdo nese právní odpovědnost za užití oprávněná na základě licenční smlouvy.

  Všem nositelům práv, jejichž díla jsou užívána na základě licence, by mělo být zaručeno rovné zacházení, zejména pokud jde o přístup k informacím o poskytování licencí a o rozdělování odměn.

  Po celou dobu platnosti licence by měla být prováděna propagační opatření, aniž by z nich pro uživatele, organizace kolektivní správy či pro nositele práv vyplývala nepřiměřená administrativní zátěž a aniž by bylo nutné informovat každého nositele práv zvlášť.

(49) Členské státy by měly zajistit, aby byl účel a rozsah jakékoli licence poskytnuté v důsledku těchto mechanismů poskytování kolektivních licencí s rozšířenou působností, jakož i možná využití, vždy pečlivě a jasně vymezeny v právu, nebo v případě, že základní právní předpis je obecným ustanovením, v postupech pro poskytování licencí uplatňovaných v důsledku těchto obecných předpisů nebo v poskytnutých licencích.

  Možnost provozovat licenci v rámci těchto mechanismů by měla být omezena na organizace kolektivní správy, na které se vztahují vnitrostátní právní předpisy provádějící směrnici 2014/26/EU.

(50) Vzhledem k rozdílným tradicím a zkušenostem s mechanismy poskytování kolektivních licencí s rozšířenou působností v členských státech a vzhledem k jejich použitelnosti na nositele práv bez ohledu na jejich státní příslušnost nebo členský stát jejich bydliště je důležité zajistit na úrovni Unie transparentnost a dialog o praktickém fungování těchto mechanismů, a to i pokud jde o účinnost záruk pro nositele práv, použitelnost těchto mechanismů, jejich vliv na nositele práv, kteří nejsou členy organizace kolektivní správy, nebo na nositele práv, kteří jsou státními příslušníky jiného členského státu nebo kteří mají bydliště v jiném členském státě, a dopad na přeshraniční poskytování služeb, včetně případné potřeby stanovit pravidla, která by těmto mechanismům zajistila přeshraniční účinek na vnitřním trhu.

  V zájmu zajištění transparentnosti by Komise měla pravidelně zveřejňovat informace o používání těchto mechanismů podle této směrnice. Členské státy, které takové mechanismy zavedly, by proto měly Komisi informovat o příslušných vnitrostátních předpisech a jejich používání v praxi, včetně oblasti působnosti a druhů licencí poskytovaných na základě obecných předpisů, rozsahu licencí a zapojených organizací kolektivní správy.

  Tyto informace by měly být projednány s členskými státy v kontaktním výboru zřízeném v čl. 12 odst. 3 směrnice 2001/29/ES. Komise by měla zveřejnit zprávu o používání takových mechanismů v Unii a o jejich dopadu na poskytování licencí a na nositele práv, na šíření kulturního obsahu a na přeshraniční poskytování služeb v oblasti kolektivní správy autorského práva a práv s ním souvisejících a jejich dopadu na hospodářskou soutěž.

(51) Služby videa na vyžádání mohou sehrát rozhodující úlohu při šíření audiovizuálních děl v celé Unii.

  Dostupnost těchto děl, zejména evropských děl, zůstává nicméně v rámci služeb videa na vyžádání omezená.

  Smlouvy o online užívání těchto děl může být obtížné uzavřít kvůli problémům spojeným s poskytováním licencí na práva.

  Tyto problémy by mohly nastat například v případě, že nositel práv pro dané území má nízkou ekonomickou pobídku k online užívání díla a odmítá poskytnout licenci nebo si vyhrazuje online práva, což může vést k nedostupnosti audiovizuálních děl v rámci služeb videa na vyžádání.

  Jiné problémy by se mohly týkat časových oken užívání.

(52) Aby tato směrnice usnadnila poskytování licencí na práva k audiovizuálním dílům službám videa na vyžádání, měly by být členské státy povinny zajistit mechanismus vyjednávání umožňující stranám, které si přejí uzavřít smlouvu, využít pomoci nestranného orgánu nebo jednoho či více mediátorů.

  Za tímto účelem by členské státy měly být oprávněny buď zřídit nový orgán, nebo využít stávající orgán, který splňuje podmínky stanovené touto směrnicí. Členské státy by měly mít možnost určit jeden nebo více příslušných orgánů či mediátorů.

  Tento orgán nebo mediátoři by se měli s těmito stranami setkat a pomoci jim při vyjednávání tím, že jim poskytnou odborné, nestranné a externí poradenství.

  Pokud se jednání účastní strany z různých členských států a pokud se tyto strany rozhodnou využít mechanismu vyjednávání, měly by se strany předem dohodnout na příslušném členském státě.

  Orgán nebo mediátoři by se mohli setkat se stranami s cílem usnadnit zahájení jednání nebo v průběhu jednání s cílem usnadnit uzavření smlouvy. Účastnit se tohoto mechanismu vyjednávání a následně uzavřít smlouvu by mělo být dobrovolné a nemělo by mít vliv na smluvní svobodu stran. Členské státy by měly mít možnost rozhodnout o konkrétních podmínkách fungování mechanismu vyjednávání včetně načasování a trvání pomoci při vyjednávání a úhrady nákladů. Členské státy by měly zajistit, aby administrativní a finanční zátěž byla i nadále přiměřená, a zaručovala tak účinnost mechanismu vyjednávání. Členské státy by měly podporovat dialog mezi zastupujícími organizacemi, aniž by k tomu byly povinny.

(53) Po uplynutí doby ochrany se dílo stává veřejně dostupným a končí platnost práv, které právní předpisy Unie v oblasti autorského práva tomuto dílu poskytují.

  V oblasti výtvarného umění přispívá šíření věrných rozmnoženin děl ve veřejné sféře k přístupu ke kultuře a k její propagaci a k přístupu ke kulturnímu dědictví.

  V digitálním prostředí je ochrana těchto rozmnoženin prostřednictvím autorského práva nebo práv s ním souvisejících v rozporu se skončením platnosti ochrany děl chráněných autorským právem.

  Kromě toho rozdíly mezi vnitrostátními právními předpisy v oblasti autorského práva, které upravují ochranu těchto rozmnoženin, vedou k právní nejistotě a ovlivňují přeshraniční šíření děl výtvarného umění ve veřejné sféře.

  Určité rozmnoženiny děl výtvarného umění ve veřejné sféře by proto neměly být chráněny autorským právem nebo právy s ním souvisejícími.

  To by nemělo institucím kulturního dědictví bránit v prodeji rozmnoženin, jako jsou pohlednice.

(54) Pro zajištění kvalitní žurnalistiky a přístupu občanů k informacím je základním předpokladem svobodný a pluralitní tisk.

  Ten zásadním způsobem přispívá k veřejné diskusi a řádnému fungování demokratické společnosti. Široká dostupnost tiskových publikací na internetu vyvolala vznik nových online služeb, jako jsou agregátoři zpráv nebo služby monitorování sdělovacích prostředků, u nichž opakované použití tiskových publikací představuje důležitou součást jejich obchodních modelů a zdroj příjmu.

  Vydavatelé tiskových publikací čelí problémům v souvislosti s poskytováním licencí na online užití jejich publikací poskytovatelům tohoto druhu služeb, což snižuje návratnost jejich investic.

  Pokud nejsou vydavatelé tiskových publikací uznáni jako nositelé práv, je poskytování licencí a prosazování práv v tiskových publikacích, pokud jde o online užití poskytovateli služeb informační společnosti, v digitálním prostředí často složité a neefektivní.

(55) Je třeba uznávat a dále podporovat organizační a finanční příspěvek vydavatelů k výrobě tiskových publikací, aby byla zajištěna udržitelnost vydavatelského odvětví, a tím podpořena dostupnost spolehlivých informací.

  Je proto nezbytné zajistit na úrovni Unie harmonizovanou právní ochranu tiskových publikací v souvislosti s jejich online užitím poskytovateli služeb informační společnosti, přičemž stávající pravidla Unie v oblasti autorského práva, která se vztahují na soukromé nebo nekomerční užití tiskových publikací jednotlivými uživateli, včetně případů, kdy tito uživatelé sdílejí tiskové publikace online, zůstávají nedotčena.

  Tato ochrana by měla být účinně zaručena tím, že se do právních předpisů Unie zavedou práva související s autorským právem ohledně rozmnoženin zveřejňovaných vydavateli, kteří jsou usazeni v členském státě, a jejich zpřístupňování veřejnosti, pokud jde o online užití poskytovateli služeb informační společnosti ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 (13).

  Právní ochrana tiskových publikací stanovená touto směrnicí by měla být prospěšná pro vydavatele usazené v členském státě, kteří mají své sídlo, správní ústředí nebo hlavní provozovnu v Unii.

(56) Pro účely této směrnice je třeba vymezit pojem tiskové publikace tak, aby zahrnoval pouze novinářské publikace zveřejněné v tištěných nebo jiných médiích v rámci výdělečné činnosti, která představuje poskytování služeb podle práva Unie.

  Takto vymezené tiskové publikace by měly zahrnovat například deníky, týdenní nebo měsíční časopisy s obecnou nebo speciální tématikou, včetně časopisů založených na předplatném, a zpravodajských internetových stránek.

  Tiskové publikace obsahují převážně literární díla, avšak čím dál více zahrnují jiné druhy děl a jiných předmětů ochrany, zejména fotografie a videa.

  Na periodické publikace vydávané pro vědecké či akademické účely, jako jsou například odborné časopisy, by se ochrana tiskových publikací podle této směrnice vztahovat neměla.

  Tato ochrana by se neměla vztahovat ani na internetové stránky, například blogy, které poskytují informace coby součást činnosti, která není prováděna z podnětu, na redakční odpovědnost a pod kontrolou poskytovatele služeb, jako je například vydavatel zpravodajství.

(57) Práva přiznaná vydavatelům tiskových publikací podle této směrnice by měla mít stejný rozsah jako práva na rozmnožování a zpřístupňování veřejnosti stanovená ve směrnici 2001/29/ES, pokud jde o online užití poskytovateli služeb informační společnosti.

  Práva udělená vydavatelům tiskových publikací by se neměla vztahovat na úkony vkládání hypertextových odkazů.

  Neměla by se vztahovat ani na pouhé skutečnosti uvedené v tiskových publikacích.

  Práva přiznaná vydavatelům tiskových publikací podle této směrnice by rovněž měla podléhat stejným ustanovením o výjimkách a omezeních, která se vztahují na práva vymezená ve směrnici 2001/29/ES, včetně výjimky v případě citací pro takové účely, jako je kritika nebo recenze, stanovené v čl. 5 odst. 3 písm.

  d) uvedené směrnice.

(58) Užití tiskových publikací poskytovateli služeb informační společnosti může spočívat v užití celých publikací nebo článků, ale také částí tiskových publikací.

  I takové užití částí tiskových publikací získává ekonomický význam.

  Současně se nesmí stát, že by se tím, že poskytovatelé služeb informační společnosti používají jednotlivá slova nebo velmi krátké úryvky z tiskových publikací, oslabily investice vydavatelů tiskových publikací do tvorby obsahu.

  Proto je vhodné stanovit, že používání jednotlivých slov nebo velmi krátkých úryvků z tiskových publikací by nemělo spadat do oblasti působnosti práv stanovených v této směrnici.

  Vzhledem k tomu, že poskytovatelé služeb informační společnosti agregují a používají tiskové publikace v obrovském rozsahu, je důležité, aby vyloučení velmi krátkých úryvků bylo vykládáno tak, aby neovlivňovalo účinnost práv stanovených v této směrnici.

(59) Ochranou poskytnutou vydavatelům tiskových publikací podle této směrnice by neměla být dotčena práva autorů a jiných nositelů práv k dílům a jiným předmětům ochrany, které jsou jejich součástí, a to i pokud jde o rozsah, v jakém mohou autoři a jiní nositelé práv užít svá díla a jiné předměty ochrany nezávisle na tiskové publikaci, jejíž jsou součástí.

  Vydavatelé tiskových publikací by proto neměli mít možnost se vůči autorům a jiným nositelům práv či dalším oprávněným uživatelům týchž děl nebo jiných předmětů ochrany dovolávat ochrany, která jim byla poskytnuta podle této směrnice.

  Tím by neměla být dotčena smluvní ujednání uzavřená mezi vydavateli tiskových publikací na jedné straně a autory a jinými nositeli práv na straně druhé.

  Autoři, jejichž díla jsou součástí tiskové publikace, by měli mít nárok na přiměřený podíl z příjmů, jež vydavatelé tiskových publikací obdrží za užití jejich tiskových publikací poskytovateli služeb informační společnosti.

  Tím by neměly být dotčeny vnitrostátní právní předpisy týkající se vlastnictví nebo výkonu práv v souvislosti s pracovními smlouvami, pokud jsou tyto předpisy v souladu s právem Unie.

(60) Vydavatelé, včetně vydavatelů tiskových publikací, knih nebo vědeckých publikací a hudebních publikací, často fungují na základě převodu autorských práv na základě smlouvy nebo zákona.

  V této souvislosti vydavatelé investují na základě předpokladu, že budou moci užít díla obsažená ve svých publikacích, a v některých případech mohou přicházet o výnosy, jsou-li tato díla užívána na základě výjimek nebo omezení, jako jsou výjimky a omezení pro kopírování pro osobní potřebu a reprografii, včetně odpovídajících stávajících vnitrostátních systémů pro reprografii, nebo v rámci veřejných výpůjčních systémů.

  V některých členských státech se odměna za užití v rámci těchto výjimek nebo omezení rozděluje mezi autory a vydavatele.

  S cílem tuto situaci zohlednit a zvýšit právní jistotu pro všechny zúčastněné strany umožňuje tato směrnice členským státům, které mají systémy pro rozdělení odměny mezi autory a vydavatele, aby je zachovaly.

  To je obzvláště důležité pro ty členské státy, které měly takové mechanismy rozdělování odměny před 12. listopadem 2015, ačkoli v jiných členských státech není odměna rozdělována a náleží pouze autorům v souladu s vnitrostátními kulturními politikami.

  Ačkoli by se tato směrnice měla uplatňovat nediskriminačním způsobem na všechny členské státy, měla by respektovat tradice v této oblasti a nenutit ty členské státy, které v současné době takové rozdělování odměny nemají, aby je zavedly.

  Neměla by mít vliv na stávající ani budoucí opatření v členských státech týkající se odměny v souvislosti s veřejným vypůjčováním.

(61) V posledních letech nabylo fungování trhu s online obsahem na složitosti.

  Služby pro sdílení obsahu online poskytující přístup k velkému množství obsahu chráněnému autorským právem, který je nahráván jejich uživateli, se staly hlavním zdrojem přístupu k online obsahu.

  Online služby jsou prostředkem umožňujícím širší přístup ke kulturním a tvůrčím dílům a nabízejí kulturním a tvůrčím odvětvím velké příležitosti k rozvoji nových obchodních modelů.

  I když však umožňují rozmanitost obsahu a usnadňují přístup k němu, způsobují rovněž problémy v případech, kdy je obsah chráněný autorským právem nahrán bez předchozího svolení nositelů práv.

  Existuje právní nejistota ohledně toho, zda poskytovatelé těchto služeb provádějí úkony relevantní z hlediska autorského práva a musí získat od nositelů práv licenci k obsahu nahranému jejich uživateli, kteří nemají příslušná práva k nahranému obsahu, aniž by bylo dotčeno uplatňování výjimek a omezení stanovených v právu Unie.

  Tato nejistota ovlivňuje možnost nositelů práv určovat, zda a za jakých podmínek budou jejich díla a jiné předměty ochrany užity, a rovněž jejich možnost získat za jejich užití přiměřenou odměnu.

  Je proto důležité podporovat rozvoj trhu s licencemi mezi nositeli práv a poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online.

  Tyto licenční smlouvy by měly být spravedlivé a měly by zachovat přiměřenou rovnováhu mezi oběma stranami.

  Nositelé práv by měli získat za užití svých děl nebo jiných předmětů ochrany přiměřenou odměnu.

  Jelikož však tato ustanovení by neměla mít vliv na smluvní svobodu, nositelé práv by neměli být povinni poskytovat svolení nebo uzavírat licenční smlouvy.

(62) Určité služby informační společnosti mají v rámci svého obvyklého používání umožnit přístup veřejnosti k obsahu chráněnému autorským právem nebo k jiným předmětům ochrany, které nahráli jejich uživatelé.

  Definice poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online podle této směrnice by se měla vztahovat pouze na online služby, které hrají důležitou úlohu na trhu online obsahu tím, že soutěží s ostatními online službami poskytujícími obsah, jako jsou služby audiovizuálního online přenosu, pro stejné cílové skupiny.

  Služby, na které se vztahuje tato směrnice, jsou služby, jejichž hlavním účelem nebo jedním z hlavních účelů je uchovávat velké množství obsahu chráněného autorským právem a umožňovat uživatelům jej nahrávat a sdílet za účelem přímého či nepřímého dosahování zisku prostřednictvím jeho uspořádávání a propagace s cílem přilákat širší publikum, mimo jiné prostřednictvím kategorizace a využívání cílené propagace v rámci obsahu.

  Tyto služby by neměly zahrnovat služby, které mají jiný hlavní účel než umožnit uživatelům nahrávat a sdílet velké množství obsahu chráněného autorským právem s cílem dosahovat z této činnosti zisk.

  K takovým službám s jiným hlavním účelem patří například elektronické komunikační služby ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1972 (14), jakož i poskytovatelé cloudových služeb (včetně mezipodnikových), které uživatelům umožňují nahrávat obsah k soukromým účelům, jako jsou platformy na ukládání či výměnu dat, nebo online tržiště, jejichž hlavní činností je maloobchodní online prodej, a nikoli poskytování přístupu k obsahu chráněnému autorským právem.

(64) Je vhodné v této směrnici objasnit, že poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online vykonají úkon sdělení veřejnosti nebo zpřístupnění veřejnosti, pokud poskytnou veřejnosti přístup k dílům chráněným autorským právem nebo k jiným předmětům ochrany nahrávaným jejich uživateli.

  Poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online by proto měli od příslušných nositelů práv získat svolení, a to i prostřednictvím licenční smlouvy.

  Tím není dotčen pojem sdělení veřejnosti ani zpřístupnění veřejnosti na jiném místě podle práva Unie, ani případné použití čl. 3 odst. 1 a odst. 2 směrnice 2001/29/ES na jiné poskytovatele služeb, kteří používají obsah chráněný autorským právem.

(65) Pokud poskytovatel služeb pro sdílení obsahu online provádí sdělení veřejnosti nebo zpřístupnění veřejnosti za podmínek stanovených touto směrnicí, čl. 14 odst. 1 směrnice 2000/31/ES by se neměl vztahovat na odpovědnost poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online podle této směrnice za užití obsahu chráněného autorským právem.

  Tím by nemělo být dotčeno použití čl. 14 odst. 1 směrnice 2000/31/ES na tyto poskytovatele služeb pro účely nespadající do oblasti působnosti této směrnice.

(66) Vzhledem k tomu, že poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online poskytují přístup k obsahu, který nenahráli oni, ale uživatelé jejich služeb, je vhodné pro účely této směrnice stanovit zvláštní mechanismus odpovědnosti pro případy, kdy nebylo poskytnuto svolení.

  Tím by neměly být dotčeny prostředky nápravy podle vnitrostátního práva v případech, kdy se nejedná o odpovědnost za porušení autorských práv, ani možnost vnitrostátních soudů nebo správních orgánů vydávat soudní příkazy v souladu s právem Unie.

  Zejména by zvláštní režim pro nové poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online s ročním obratem nižším než 10 milionů EUR, jejichž průměrný měsíční počet jednotlivých návštěvníků v Unii nepřesahuje 5 milionů, neměl mít vliv na dostupnost prostředků nápravy podle unijního a vnitrostátního práva.

  Pokud nebylo poskytovatelům služeb poskytnuto svolení, měli by v souladu s vysokými odvětvovými standardy odborné péče vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby v rámci svých služeb zamezili dostupnosti děl a jiných předmětů ochrany, k jejichž užití nebylo poskytnuto svolení a které určí příslušní nositelé práv.

  Za tímto účelem by nositelé práv měli poskytovatelům služeb poskytnout relevantní a nezbytné informace, s přihlédnutím mimo jiné k velikosti nositelů práv a druhu jejich děl a jiných předmětů ochrany.

  Opatření přijatá poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online ve spolupráci s nositeli práv by neměla vést k tomu, že by nebyl dostupný obsah neporušující autorské právo, včetně děl nebo jiných předmětů ochrany, na jejichž užití se vztahuje licenční smlouva nebo výjimka z autorského práva nebo práv s ním souvisejících nebo jejich omezení.

  Opatření přijatá těmito poskytovateli služeb by proto neměla mít vliv na uživatele, kteří využívají služeb poskytovatelů pro sdílení obsahu online k tomu, aby v rámci těchto služeb zákonně nahrávali informace a měli k nim přístup.

(67) Podobně jako v čl. 16 odst. 2 směrnice 2014/26/EU stanoví tato směrnice pravidla pro nové online služby.

  Pravidla stanovená touto směrnicí mají zohlednit zvláštní případ začínajících podniků, které pracují s obsahem nahraným uživateli, aby vytvořily nové obchodní modely.

  Zvláštní režim platný pro nové poskytovatele služeb s malým obratem a publikem by měl přinášet výhody pouze podnikům, které jsou skutečně nové, a proto by měl přestat platit tři roky poté, co byly jejich služby v Unii poprvé dostupné online.

  Tento režim by neměl být zneužíván tím, že by byly vytvářeny podmínky, jejichž cílem by bylo prodloužení výhod plynoucích z tohoto režimu po uplynutí prvních tří let.

  Neměl by se zejména vztahovat na nově vytvořené služby nebo na služby poskytované pod novým jménem, které však provozuje již existující poskytovatel služeb pro sdílení obsahu online, který tento režim nemůže nebo již nemůže využívat.

(68) Poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online by měli být vůči nositelům práv transparentní, pokud jde o opatření přijatá v rámci spolupráce.

  Vzhledem k tomu, že poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online by mohli přijmout různá opatření, měli by nositelům práv na jejich žádost poskytovat přiměřené informace o druhu přijímaných opatření a způsobu jejich provedení.

  Tyto informace by měly být dostatečně konkrétní, aby nositelům práv poskytly potřebnou transparentnost, aniž by tím byla dotčena obchodní tajemství poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online.

  Poskytovatelé služeb by však neměli mít povinnost poskytovat nositelům práv podrobné a individualizované informace o každém z určených děl nebo jiných předmětů ochrany.

  Tím by neměla být dotčena smluvní ujednání, jež by mohla obsahovat konkrétnější ustanovení o informacích, které mají být poskytnuty v případě uzavření smluv mezi poskytovateli služeb a nositeli práv.

(69) Pokud poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online získají svolení, a to i prostřednictvím licenčních smluv, aby v rámci služby mohli použít obsah nahraný uživateli služby, měla by se tato svolení vztahovat i na úkony relevantní z hlediska autorského práva, pokud jde o obsah nahraný uživateli na základě svolení poskytnutého poskytovatelům služeb, ale pouze v případech, kdy uživatelé jednají pro nekomerční účely, jako je sdílení jejich obsahu bez účelu dosažení zisku, nebo pokud příjmy plynoucí z jejich nahraného obsahu nejsou významné v souvislosti s úkony uživatelů relevantními z hlediska autorského práva, na které se toto svolení vztahuje.

  Pokud nositelé práv výslovně povolili uživatelům nahrávat a zpřístupňovat díla nebo jiné předměty ochrany v rámci služby sdílení obsahu online, je úkon sdělení poskytovatele služby veřejnosti dovolen v mezích svolení nositelů práv.

  Neměla by však existovat domněnka ve prospěch poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online, že jejich uživatelé mají všechna příslušná práva vypořádána.

(70) Opatření přijatá poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online ve spolupráci s nositeli práv by neměla mít vliv na uplatňování výjimek nebo omezení autorského práva, včetně těch, která zaručují svobodu projevu uživatelů.

  Uživatelé by měli mít možnost nahrávat a zpřístupňovat obsah vytvářený uživateli pro konkrétní účely citace, kritiky, recenze, karikatury, parodie nebo pastiše.

  To je obzvláště důležité pro účely nastolení rovnováhy mezi základními právy stanovenými v Listině základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), zejména svobodou projevu a svobodou umění, a právem na vlastnictví, včetně duševního vlastnictví.

  Z těchto důvodů by měly být tyto výjimky a omezení povinné, aby se zajistila jednotná ochrana uživatelů v celé Unii.

  Je důležité zajistit, aby poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online zavedli účinný mechanismus pro vyřizování stížností a zjednávání nápravy, aby podpořili užití pro takové účely.

(72) Autoři a výkonní umělci jsou obvykle ve slabším smluvním postavení, když poskytují licenci nebo převádějí svá práva, a to i prostřednictvím svých vlastních společností, za účelem užívání za odměnu, a tyto fyzické osoby potřebují ochranu stanovenou touto směrnicí, aby mohly plně požívat svých práv harmonizovaných podle práva Unie.

  Tato potřeba ochrany nevzniká, pokud smluvní protistrana jedná jako konečný uživatel a neužívá sama dílo ani výkon, například v případě některých pracovních smluv.

(73) Odměna autorů a výkonných umělců by měla být vhodná a přiměřená vzhledem ke skutečné nebo potenciální ekonomické hodnotě licencovaných nebo převáděných práv s přihlédnutím k příspěvku autora nebo výkonného umělce k celkovému dílu nebo jinému předmětu ochrany a ke všem ostatním okolnostem případu, jako jsou tržní postupy nebo skutečné užívání díla.

  Přiměřenou odměnu může představovat i paušální platba, která by však neměla být pravidlem. Členské státy by měly mít možnost vymezit případy, v nichž se s ohledem na zvláštnosti každého odvětví použijí paušální částky. Členské státy by měly mít možnost uplatňovat zásadu vhodné a přiměřené odměny prostřednictvím různých stávajících nebo nově zavedených mechanismů, které by mohly zahrnovat kolektivní vyjednávání a jiné mechanismy, za předpokladu, že tyto mechanismy jsou v souladu s platným právem Unie.

(74) Autoři a výkonní umělci potřebují informace, které jim umožní posoudit ekonomickou hodnotu jejich práv harmonizovaných podle práva Unie.

  Je tomu tak zejména v případě, kdy fyzické osoby poskytují licenci nebo provádějí převod práv pro účely užívání za úplatu.

  Tato potřeba nevzniká, pokud užívání skončilo, nebo pokud autor či výkonný umělec poskytl licenci veřejnosti bez nároku na odměnu.

(75) Vzhledem k tomu, že autoři a výkonní umělci jsou obvykle při poskytování licencí nebo převodu svých práv ve slabším smluvním postavení, potřebují informace, které jim umožní posoudit trvalou ekonomickou hodnotu jejich práv v porovnání s odměnami, které za licenci nebo převod obdrželi, často se však setkávají s nedostatkem transparentnosti.

  Pro transparentnost a vyváženost systému odměňování autorů a výkonných umělců je proto důležité, aby jim jejich smluvní protistrany nebo jejich právní nástupci poskytovali odpovídající a přesné informace.

  Tyto informace by měly být aktuální, aby byl umožněn přístup k nejnovějším údajům, relevantní z hlediska užití díla nebo výkonu a komplexní, aby pokryly všechny zdroje příjmů související s daným případem, případně včetně výnosů z odvozených produktů.

  Dokud užívání probíhá, měli by smluvní protistrany autorů a výkonných umělců poskytovat informace, které mají k dispozici, o všech způsobech užívání a o veškerých relevantních příjmech po celém světě s pravidelností, která je vhodná v příslušném odvětví, alespoň však jednou ročně.

  Informace by měly být poskytovány tak, aby byly pro autora nebo výkonného umělce srozumitelné, a umožňovaly efektivně posoudit ekonomickou hodnotu dotčených práv.

  Povinnost transparentnosti by však měla platit pouze v případech, kdy se jedná o práva relevantní z hlediska autorského práva.

  Zpracování osobních údajů, jako jsou kontaktní údaje a informace o odměňování, které jsou nezbytné pro informování autorů a výkonných umělců o užívání jejich děl a výkonů, by se mělo provádět v souladu s čl. 6 odst. 1 písm.

  c) nařízení (EU) 2016/679.

(76) Za účelem zajištění toho, aby autorům a výkonným umělcům byly řádně poskytovány informace týkající se využívání také v případech, kdy byla na práva poskytnuta podlicence jiným stranám, které využívají tato práva, opravňuje tato směrnice autory a výkonné umělce požádat o další relevantní informace o využívání práv v případech, kdy jim první smluvní protistrana poskytla dostupné informace, avšak tyto informace nepostačují k posouzení ekonomické hodnoty jejich práv.

  Tato žádost by měla být učiněna buď přímo u nabyvatelů podlicencí, nebo prostřednictvím smluvních protistran autorů a výkonných umělců.

  Autoři a výkonní umělci a jejich smluvní protistrany by měli mít možnost se dohodnout na zachování důvěrnosti sdílených informací, ale autoři a výkonní umělci by měli mít vždy možnost využívat sdílené informace k výkonu svých práv podle této směrnice. Členské státy by v souladu s právem Unie měly mít možnost stanovit další opatření s cílem zajistit transparentnost pro autory a výkonné umělce.

(77) Při plnění povinností transparentnosti stanovených v této směrnici by členské státy měly zohlednit zvláštnosti různých odvětví tvorby obsahu, jako jsou hudební odvětví, audiovizuální odvětví a vydavatelské odvětví, a do rozhodování o těchto odvětvových povinnostech by měly být zapojeny všechny příslušné zúčastněné strany.

  V případě potřeby je rovněž třeba vzít v úvahu rozsah, v němž jednotliví autoři nebo výkonní umělci přispěli k celkovému dílu nebo výkonu.

  Za jednu z možností, jak dosáhnout dohody mezi příslušnými zúčastněnými stranami ohledně transparentnosti, by mělo být považováno kolektivní vyjednávání.

  Tyto dohody by měly zajistit autorům a výkonným umělcům stejnou transparentnost nebo vyšší úroveň transparentnosti, než jsou minimální požadavky stanovené v této směrnici.

  Aby bylo možné přizpůsobit stávající postupy podávání zpráv povinnostem transparentnosti, mělo by být stanoveno přechodné období.

  Nemělo by být nezbytné uplatňovat povinnost transparentnosti na smlouvy uzavřené mezi nositeli práv a organizacemi kolektivní správy, nezávislými správci práv nebo jinými subjekty, na které se vztahují vnitrostátní pravidla provádějící směrnici 2014/26/EU, protože tyto organizace nebo subjekty již podléhají povinnostem transparentnosti podle článku 18 směrnice 2014/26/EU. Článek 18 směrnice 2014/26/EU se vztahuje na organizace, které spravují autorské právo nebo práva s ním související jménem více než jednoho nositele práv ke společnému prospěchu těchto nositelů práv.

  Avšak na individuálně sjednané smlouvy uzavřené mezi nositeli práv a jejich smluvními partnery, kteří jednají ve vlastním zájmu, by se měla vztahovat povinnost transparentnosti stanovená v této směrnici.

(78) Některé smlouvy o využívání práv harmonizovaných na úrovni Unie jsou uzavírány na dlouhou dobu, a proto autorům a výkonným umělcům poskytují jen omezenou možnost je se svými smluvními protistranami nebo právními nástupci opětovně projednat, jestliže se ekonomická hodnota práv ukáže jako výrazně vyšší, než se původně odhadovalo. Aniž je dotčeno právo rozhodné pro smlouvy v členských státech, měl by být tudíž zaveden mechanismus úpravy odměn pro případy, kdy je odměna původně dohodnutá v rámci licence nebo převodu práv zjevně neúměrně nízká ve srovnání s příslušnými příjmy vyplývajícími z následného užívání díla nebo ze záznamu výkonu smluvní protistranou autora nebo výkonného umělce.

  Veškeré příjmy relevantní pro daný případ, včetně případných příjmů z prodeje odvozených produktů, by měly být vzaty v úvahu pro posouzení, zda je odměna nepřiměřená.

  Posouzení situace by mělo zohlednit konkrétní okolnosti každého případu, včetně příspěvku autora nebo výkonného umělce, jakož i zvláštnosti a praxi odměňování v jednotlivých odvětvích tvorby obsahu, a to, zda je smlouva založena na kolektivním vyjednávání.

  Zástupci autorů a výkonných umělců řádně pověření podle vnitrostátního práva, v souladu s právem Unie, by měli mít možnost poskytnout pomoc jednomu nebo více autorům či výkonným umělcům v souvislosti s žádostí o úpravu smluv, a to případně rovněž s ohledem na zájmy jiných autorů nebo výkonných umělců.

(79) Autoři a výkonní umělci se často zdráhají domáhat se svých práv proti svým smluvním partnerům před soudem. Členské státy by proto měly zajistit alternativní postup řešení sporů, který by řešil nároky autorů a výkonných umělců nebo jejich zástupců jednajících jejich jménem, pokud jde o povinnost transparentnosti a mechanismus smluvních úprav.

  Za tímto účelem by měly mít členské státy možnost buď zřídit nový orgán nebo mechanismus, nebo využít stávající orgán či mechanismus, který splňuje podmínky stanovené touto směrnicí bez ohledu na to, zda se jedná o odvětvové nebo veřejné subjekty nebo mechanismy, a to i v případě, že je začleněn do vnitrostátního soudního systému. Členské státy by měly mít možnost flexibilně rozhodnout o tom, jak mají být náklady na postup pro řešení sporů rozděleny.

  Takovým alternativním postupem řešení sporů by nemělo být dotčeno právo stran prosazovat a hájit svá práva podáním žaloby u soudu.

(80) Pokud autoři a výkonní umělci poskytnou licenci nebo převádějí svá práva, očekávají, že jejich dílo nebo umělecký výkon budou užity.

  Mohlo by tomu tak však být, že licencovaná či převedená díla nebo umělecké výkony nejsou užívány vůbec.

  Pokud došlo k převodu práva na výhradním základě, autoři a výkonní umělci se nemohou obrátit na jiného partnera, který by mohl užívat jejich dílo nebo umělecký výkon.

  V takovém případě a po uplynutí přiměřené lhůty by měli mít autoři a výkonní umělci možnost využít mechanismus ke zrušení udělení práv, který jim umožní převést svá práva na jinou osobu nebo poskytnout licenci na svá práva jiné osobě.

  Vzhledem k tomu, že se užívání děl nebo výkonů může lišit v závislosti na odvětví, mohla by být přijata zvláštní ustanovení na vnitrostátní úrovni, aby se zohlednily zvláštnosti odvětví, jako je audiovizuální odvětví, nebo děl nebo výkonů, zejména stanovení lhůt pro právo na zrušení udělení práv.

  S cílem chránit oprávněné zájmy držitelů licence a nabyvatelů práv a zabránit zneužívání a s přihlédnutím k tomu, že je třeba určitá doba před tím, než bude dílo nebo výkon skutečně užit, měli by mít autoři a výkonní umělci možnost uplatnit právo na zrušení v souladu s určitými procedurálními požadavky a pouze po uplynutí určité doby po uzavření licenční smlouvy nebo smlouvy o převodu práv. Členské státy by měly mít možnost upravovat výkon práva na zrušení v případě děl nebo výkonů, na jejichž vzniku se podílelo více autorů nebo výkonných umělců, s přihlédnutím k relativnímu významu jednotlivých příspěvků.

(81) Ustanovení této směrnice týkající se transparentnosti, mechanismu smluvních úprav a alternativního postupu řešení sporů by měla být kogentní povahy a strany by neměly mít možnost se od nich odchýlit, bez ohledu na to, zda jsou obsažena ve smlouvách mezi autory, výkonnými umělci a jejich smluvními protistranami, nebo v dohodách mezi těmito protistranami a třetími stranami, jako jsou dohody o zachování mlčenlivosti.

  V důsledku toho by se čl. 3 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 (17) měl použít v tom smyslu, že pokud se všechny ostatní prvky pro situaci významné v okamžiku volby rozhodného práva nacházejí v jednom nebo více členských státech, není volbou jiného rozhodného práva, než je právo členského státu, dotčeno použití ustanovení této směrnice týkajících se transparentnosti, mechanismu smluvních úprav a alternativního postupu řešení sporů, jak jsou prováděna v členském státě místa soudu.

(82) Nic v této směrnici by se nemělo vykládat tak, aby bránilo nositelům výlučných práv podle právních předpisů Unie v oblasti autorského práva povolit užití svých děl nebo jiných předmětů ochrany bezplatně, mimo jiné prostřednictvím bezplatných nevýhradních licencí ve prospěch uživatelů.