keyboard_tab Contratti di vendita di beni conformi 2019/0771 CS

(8) Spotřebitelé sice požívají vysoké úrovně ochrany při nákupech ze zahraničí v důsledku použití nařízení (ES) č. 593/2008, ale právní roztříštěnost negativně ovlivňuje míru důvěry spotřebitelů v přeshraniční transakce.

  K této nedůvěře sice přispívá několik faktorů, mezi hlavní obavy spotřebitelů se však řadí nejistota týkající se základních smluvních práv.

  Tato nejistota existuje nezávisle na tom, zda jsou spotřebitelé v případě, že na ně prodávající zaměřují své přeshraniční činnosti, chráněni kogentními pravidly v oblasti spotřebitelského smluvního práva svého členského státu, či nikoli nebo zda spotřebitelé uzavírají přeshraniční smlouvy s prodávajícími, kteří neprovozují svou obchodní činnost v členském státě, ve kterém má spotřebitel bydliště.

(18) Touto směrnicí by nemělo být dotčeno vnitrostátní právo v rozsahu, v jakém tato směrnice příslušné otázky neupravuje, zejména otázky týkající se legality zboží, náhrady škody a aspektů obecného smluvního práva, jako jsou uzavírání, platnost, neplatnost nebo účinky smluv.

  Totéž by mělo platit pro důsledky ukončení smlouvy a pro některé aspekty týkající se opravy a výměny zboží, které tato směrnice neupravuje.

  Pokud jde o úpravu práva stran odepřít zcela či částečně plnění svých povinností do doby, než si své povinnosti splní druhá strana, členské státy by měly mít i nadále možnost upravit podmínky a způsob odepření platby spotřebitelem. Členské státy by rovněž měly mít i nadále možnost upravit nárok spotřebitele na náhradu škody, kterou utrpěl v důsledku porušení ustanovení této směrnice prodávajícím.

  Touto směrnicí by také neměla být dotčena vnitrostátní pravidla, která nejsou specifická pro spotřebitelské smlouvy a která stanoví specifické prostředky nápravy pro některé druhy vad, jež nebyly zřejmé v době uzavření kupní smlouvy, totiž vnitrostátní právní předpisy, které mohou stanovit zvláštní pravidla pro odpovědnost prodávajícího za skryté vady.

  Touto směrnicí by rovněž neměla být dotčena vnitrostátní právní úprava, která stanoví mimosmluvní prostředky nápravy pro spotřebitele v případě nesouladu zboží, které lze uplatnit vůči osobám v předchozích článcích řetězce transakcí, například výrobcům, nebo jiným osobám plnícím závazky takových osob.

(41) Aby se zaručila právní jistota pro prodávající a celková důvěra spotřebitelů v přeshraniční nakupování, je nezbytné stanovit dobu, po kterou má spotřebitel nárok na nápravu jakéhokoli nesouladu existujícího v době rozhodné pro stanovení souladu.

  Vzhledem k tomu, že při provádění směrnice 1999/44/ES stanovila valná většina členských států období dvou let a že v praxi to účastníci trhu považují za přiměřenou dobu, mělo by toto období zůstat zachováno.

  Totéž by mělo platit i v případě zboží s digitálními prvky.

  Stanoví-li však smlouva nepřetržité poskytování po dobu delší než dva roky, měl by mít spotřebitel právo na prostředky nápravy v případě jakéhokoli nesouladu digitálního obsahu nebo digitální služby, jenž nastane nebo se projeví během doby, po kterou mají být digitální obsah nebo digitální služba podle smlouvy poskytovány.

  Aby mohly členské státy flexibilně zvýšit úroveň ochrany spotřebitele ve svém vnitrostátním právu, měly by mít možnost stanovit delší lhůty pro odpovědnost prodávajícího, než jsou stanoveny v této směrnici.

(42) Z důvodu soudržnosti se stávajícími vnitrostátními právními systémy by členské státy měly mít možnost stanovit buď to, že prodávající nese odpovědnost za nesoulad, který se projeví v určitém období, přičemž by tato doba mohla být případně spojena s promlčecí lhůtou, nebo to, že se na prostředky nápravy pro spotřebitele vztahuje pouze promlčecí lhůta.

  V prvním případě by členské státy měly zajistit, aby doba, po kterou trvá odpovědnost prodávajícího, nebyla obcházena promlčecí lhůtou platnou pro prostředky nápravy pro spotřebitele.

  Ačkoli by tato směrnice tedy neměla harmonizovat počátek běhu vnitrostátních promlčecích lhůt, měla by zajistit, aby tyto promlčecí lhůty neomezovaly právo spotřebitele uplatnit prostředky nápravy v případě jakéhokoli nesouladu, který se projeví během doby, po kterou je za nesoulad odpovědný prodávající.

  Ve druhém případě by členské státy měly mít možnost ponechat v platnosti nebo zavést pouze promlčecí lhůty u prostředků nápravy pro spotřebitele, aniž by zaváděly určité období, během něhož se musí nesoulad projevit, aby bylo možné uplatnit odpovědnost prodávajícího.

  K zajištění stejné ochrany spotřebitelů i v těchto případech by členské státy měly zajistit, aby, pokud se uplatňuje pouze promlčecí lhůta, tato lhůta nadále umožňovala spotřebitelům uplatnit prostředky nápravy v případě jakéhokoli nesouladu, který se projeví přinejmenším během doby, jež je v této směrnici stanovena jako doba odpovědnosti.

(45) V průběhu jednoho roku nebo ve lhůtě dvou let, pokud si členské státy zvolí možnost uplatňovat dvouletou lhůtu, by spotřebitel měl pouze prokázat, že zboží není v souladu se smlouvou, aniž by také musel prokazovat, že nesoulad se smlouvou v rozhodné době pro stanovení souladu skutečně existoval.

  K vyvrácení tvrzení spotřebitele by prodávající musel prokázat, že nesoulad v této době neexistoval.

  Předpoklad, že nesoulad v době rozhodné pro stanovení souladu existoval, navíc může být v některých případech neslučitelný s povahou zboží nebo povahou nesouladu.

  V prvním případě by mohlo jít například o zboží, které se ze své povahy kazí, jako jsou výrobky podléhající zkáze, například květiny, nebo zboží určené k jednorázovému použití.

  Ve druhém případě by se mohlo jednat například o nesoulad, který může být pouze důsledkem jednání spotřebitele nebo zjevné vnější příčiny, k nimž došlo po dodání zboží spotřebiteli.

  Stanoví-li v případě zboží s digitálními prvky smlouva nepřetržité poskytování digitálního obsahu nebo digitální služby, neměl by mít spotřebitel povinnost prokazovat, že digitální obsah nebo digitální služba nebyly v souladu během období rozhodného pro stanovení souladu.

  K vyvrácení tvrzení spotřebitele by prodávající musel prokázat, že digitální obsah nebo digitální služba byly během této doby v souladu.

(62) S cílem zajistit transparentnost by měly být stanoveny určité požadavky na transparentnost pro obchodní záruky souběžně s požadavky na informace poskytované před uzavřením smlouvy ohledně existence a podmínek obchodních záruk stanovených ve směrnici 2011/83/EU.

  Aby se zlepšila právní jistota a aby se zabránilo uvádění spotřebitelů v omyl, měla by tato směrnice dále stanovit, že pokud jsou podmínky obchodní záruky obsažené v související reklamě výhodnější než podmínky, které jsou uvedeny v záručním listě, pak by měly mít výhodnější podmínky přednost.

  Tato směrnice by měla také stanovit pravidla pro obsah záručního listu a způsob, jakým by měl být zpřístupněn spotřebitelům.

  Záruční list by měl například obsahovat podmínky obchodní záruky a uvádět, že právní záruka souladu není obchodní zárukou dotčena, přičemž musí být zřejmé, že podmínky obchodní záruky představují závazek, který doplňuje právní záruku souladu. Členské státy by měly mít možnost stanovit pravidla pro další aspekty obchodních záruk, na něž se nevztahuje tato směrnice, například možnost připojit k obchodní záruce vedle poskytovatele záruky jiné dlužníky, za podmínky, že tato pravidla spotřebitele nepřipraví o ochranu, kterou jim poskytují plně harmonizovaná ustanovení této směrnice týkající se obchodních záruk.

  Přestože by členské státy měly mít i nadále možnost stanovit, aby byly obchodní záruky poskytovány bezplatně, měly by zajistit, aby veškeré kroky prodávajícího nebo výrobce, které spadají do definice obchodních záruk podle této směrnice, byly v souladu s harmonizovanými pravidly této směrnice.

(63) Vzhledem k tomu, že prodávající je odpovědný vůči spotřebiteli za jakýkoliv nesoulad zboží se smlouvou, který vznikl v důsledku činu nebo opomenutí prodávajícího nebo třetí strany, prodávající by měl mít možnost usilovat o nápravu ze strany odpovědné osoby v dřívějších článcích řetězce transakcí.

  Tyto prostředky nápravy by měly zahrnovat nápravu v případě nesouladu, který vyplývá z opomenutí aktualizace, včetně aktualizace zabezpečení, která by byla nezbytná k tomu, aby zboží s digitálními prvky zůstalo v souladu.

  Touto směrnicí by však neměla být dotčena zásada smluvní volnosti ve vztazích mezi prodávajícím a dalšími stranami v řetězci transakcí.

  Podrobnosti pro výkon tohoto práva, zejména vůči komu a jakým způsobem je třeba o tyto prostředky nápravy usilovat a zda jsou tyto prostředky nápravy závazné povahy, by měly stanovit členské státy.

  Otázku, zda může nárok vůči osobě v předchozích článcích řetězce transakcí uplatnit přímo i spotřebitel, tato směrnice neupravuje, s výjimkou případů, kdy výrobce nabídne spotřebiteli na zboží obchodní záruku.