keyboard_tab Contratti di vendita di beni conformi 2019/0771 CS

(3) Má-li být dosaženo skutečného jednotného digitálního trhu a má-li být zvýšena právní jistota a sníženy transakční náklady, zejména pro malé a střední podniky, je třeba harmonizovat některé aspekty smluv o prodeji zboží, přičemž základem je zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele.

(4) Elektronický obchod je klíčovou hnací silou růstu na vnitřním trhu.

  Jeho růstový potenciál není však ani zdaleka využit.

  V zájmu posílení konkurenceschopnosti Unie a podpory růstu musí Unie jednat rychle a motivovat hospodářské subjekty k tomu, aby plně využívaly potenciálu, který nabízí vnitřní trh.

  Plného potenciálu vnitřního trhu lze využít pouze tehdy, pokud budou mít všichni účastníci trhu snadný přístup k přeshraničnímu prodeji zboží, včetně transakcí v rámci elektronického obchodu.

  Pravidla smluvního práva, na jejichž základě účastníci trhu uzavírají transakce, patří mezi zásadní faktory při utváření rozhodnutí podniků o tom, zda nabízet zboží přes hranice.

  Tato pravidla rovněž ovlivňují ochotu spotřebitelů osvojit si tento druh nakupování a mít v něj důvěru.

(6) Pravidla Unie použitelná na prodej zboží jsou stále roztříštěná, ačkoli pravidla týkající se podmínek dodání, požadavky na informace poskytované před uzavřením smlouvy a právo odstoupit od smlouvy (v případě smluv uzavřených na dálku nebo mimo obchodní prostory) již byly plně harmonizovány ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU (3).

  Další zásadní smluvní prvky, jako jsou požadavky na soulad se smlouvou, prostředky nápravy v případě nesouladu se smlouvou a hlavní podmínky pro jejich uplatnění, jsou v současnosti předmětem minimální harmonizace podle směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES (4). Členským státům bylo povoleno jít nad rámec norem Unie a zavádět nebo ponechat v platnosti pravidla, která zajišťují dosažení ještě vyšší úrovně ochrany spotřebitele.

  Při zavádění těchto pravidel řešily různé prvky v různém rozsahu.

  Vnitrostátní ustanovení, kterými se provádí směrnice 1999/44/ES, se proto dnes značně liší, pokud jde o zásadní prvky, jako je existence či neexistence hierarchie prostředků nápravy.

(7) Existující rozdíly mohou mít nepříznivý vliv na podniky i spotřebitele.

  Podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 (5) mají podniky, které zaměřují svou činnost na spotřebitele v jiných členských státech, povinnost zohlednit závazná pravidla v oblasti spotřebitelského smluvního práva země, v níž má spotřebitel své obvyklé bydliště.

  Jelikož se tato pravidla v jednotlivých členských státech liší, mohou podnikům vznikat dodatečné náklady.

  Proto by mnoho podniků mohlo nadále upřednostňovat obchodování na domácím trhu nebo vývoz pouze do jednoho či dvou členských států.

  Tato snaha o minimalizaci eventuálních nákladů a rizik spojených s přeshraničním obchodem vede ke ztrátě příležitostí pro obchodní expanzi a pro úspory z rozsahu.

  Postiženy jsou zejména malé a střední podniky.

(8) Spotřebitelé sice požívají vysoké úrovně ochrany při nákupech ze zahraničí v důsledku použití nařízení (ES) č. 593/2008, ale právní roztříštěnost negativně ovlivňuje míru důvěry spotřebitelů v přeshraniční transakce.

  K této nedůvěře sice přispívá několik faktorů, mezi hlavní obavy spotřebitelů se však řadí nejistota týkající se základních smluvních práv.

  Tato nejistota existuje nezávisle na tom, zda jsou spotřebitelé v případě, že na ně prodávající zaměřují své přeshraniční činnosti, chráněni kogentními pravidly v oblasti spotřebitelského smluvního práva svého členského státu, či nikoli nebo zda spotřebitelé uzavírají přeshraniční smlouvy s prodávajícími, kteří neprovozují svou obchodní činnost v členském státě, ve kterém má spotřebitel bydliště.

(9) Přestože on-line prodej zboží tvoří převážnou většinu přeshraničního prodeje v Unii, rozdíly ve smluvním právu jednotlivých států mají stejný dopad na maloobchodníky využívající prodej na dálku i na maloobchodníky prodávající v přímém styku a brání jim v rozšíření podnikání za hranice.

  V zájmu vytvoření rovných podmínek pro všechny podniky prodávající zboží spotřebitelům by se tato směrnice měla vztahovat na všechny prodejní kanály.

  Stanovením jednotných pravidel pro všechny prodejní kanály by tato směrnice měla zabránit jakýmkoli rozdílům, které by způsobily nepřiměřenou zátěž rostoucímu počtu maloobchodníků v Unii prodávajících prostřednictvím všech kanálů.

  Potřeba zachování soudržných pravidel pro prodej a záruky u všech prodejních kanálů byla potvrzena Zprávou Komise o kontrole účelnosti práva v oblasti ochrany spotřebitele a marketingu zveřejněnou 29.

  května 2017, která se týkala i směrnice 1999/44/ES.

(10) Tato směrnice by měla zahrnovat pravidla použitelná na prodej zboží včetně zboží s digitálními prvky pouze ve vztahu k zásadním prvkům smluv, které jsou nezbytné k překonání překážek pro vnitřní trh souvisejících se smluvním právem.

  Za tímto účelem by měla být plně harmonizována pravidla týkající se požadavků na soulad se smlouvou, prostředků nápravy dostupných pro spotřebitele v případě nesouladu zboží se smlouvou a hlavních podmínek pro jejich uplatnění a měla by být zvýšena úroveň ochrany spotřebitele v porovnání se směrnicí 1999/44/ES.

  Plně harmonizovaná pravidla pro některé podstatné prvky spotřebitelského smluvního práva by měla usnadnit podnikům, zejména malým a středním podnikům, nabízet své produkty v jiných členských státech.

  Spotřebitelům by měla plná harmonizace klíčových pravidel přinést vysokou úroveň ochrany a vyšší kvalitu života.

(15) Tato směrnice by se měla vztahovat na smlouvy o prodeji zboží, včetně zboží s digitálními prvky, pokud by nepřítomnost digitálního obsahu či digitální služby, které jsou ve zboží obsaženy nebo s ním propojeny, bránila tomu, aby dané zboží plnilo své funkce, a pokud jsou digitální obsah nebo služba poskytovány se zbožím podle smlouvy o prodeji tohoto zboží.

  Zda je poskytování digitálního obsahu nebo digitální služby, které jsou ve zboží obsaženy nebo s ním propojeny, součástí kupní smlouvy s prodávajícím, by mělo záviset na obsahu této smlouvy.

  To by se mělo týkat rovněž digitálního obsahu nebo digitálních služeb obsažených ve zboží nebo s ním propojených, jejichž poskytování je ve smlouvě výslovně požadováno.

  To by se mělo vztahovat i na kupní smlouvy, které lze chápat tak, že zahrnují poskytnutí konkrétního digitálního obsahu nebo konkrétní digitální služby, protože tento digitální obsah nebo digitální služba jsou běžnou součástí zboží stejného druhu a spotřebitel by je mohl rozumně očekávat vzhledem k povaze tohoto zboží a s ohledem na jakékoli veřejné prohlášení učiněné prodávajícím nebo v jeho zastoupení nebo jinými osobami v předchozích článcích řetězce transakcí, včetně výrobce.

  Pokud by například bylo v reklamě uvedeno, že chytrá televize obsahuje určitou video aplikaci, tato video aplikace by měla být součástí kupní smlouvy.

  To platí bez ohledu na to, zda jsou digitální obsah nebo digitální služba předem nainstalovány ve vlastním zboží, nebo zda je nutné je následně stáhnout do jiného zařízení, a jsou tedy se zbožím pouze propojené.

  Chytrý telefon by mohl být například dodáván se standardizovanou předem nainstalovanou aplikací poskytnutou na základě kupní smlouvy, jako je například aplikace budíku nebo fotoaparátu.

  Jiným příkladem by mohly být chytré hodinky.

  V tomto případě by hodinky samotné byly zbožím s digitálními prvky, jež může plnit své funkce pouze s aplikací, která je poskytnuta na základě kupní smlouvy, avšak kterou si spotřebitel musí stáhnout do chytrého telefonu.

  V tomto případě by aplikace byla oním propojeným digitálním prvkem.

  To by mělo platit i tehdy, pokud digitální obsah nebo digitální službu, které jsou ve zboží obsaženy nebo s ním propojeny, neposkytuje sám prodávající, nýbrž poskytuje je podle kupní smlouvy třetí strana.

  S cílem předejít nejistotě prodávajících i spotřebitelů by se v případě pochybností o tom, zda je poskytování digitálního obsahu nebo digitální služby součástí kupní smlouvy, měla použít pravidla této směrnice.

  Kromě toho by určení dvoustranného smluvního vztahu mezi prodávajícím a spotřebitelem, jehož součástí je poskytování digitálního obsahu nebo digitální služby, které jsou ve zboží obsaženy nebo s ním propojeny, nemělo být dotčeno pouhou skutečností, že k tomu, aby mohl spotřebitel digitální obsah nebo digitální službu využívat, musí vyslovit souhlas s licenční smlouvou uzavřenou se třetí stranou.

(18) Touto směrnicí by nemělo být dotčeno vnitrostátní právo v rozsahu, v jakém tato směrnice příslušné otázky neupravuje, zejména otázky týkající se legality zboží, náhrady škody a aspektů obecného smluvního práva, jako jsou uzavírání, platnost, neplatnost nebo účinky smluv.

  Totéž by mělo platit pro důsledky ukončení smlouvy a pro některé aspekty týkající se opravy a výměny zboží, které tato směrnice neupravuje.

  Pokud jde o úpravu práva stran odepřít zcela či částečně plnění svých povinností do doby, než si své povinnosti splní druhá strana, členské státy by měly mít i nadále možnost upravit podmínky a způsob odepření platby spotřebitelem. Členské státy by rovněž měly mít i nadále možnost upravit nárok spotřebitele na náhradu škody, kterou utrpěl v důsledku porušení ustanovení této směrnice prodávajícím.

  Touto směrnicí by také neměla být dotčena vnitrostátní pravidla, která nejsou specifická pro spotřebitelské smlouvy a která stanoví specifické prostředky nápravy pro některé druhy vad, jež nebyly zřejmé v době uzavření kupní smlouvy, totiž vnitrostátní právní předpisy, které mohou stanovit zvláštní pravidla pro odpovědnost prodávajícího za skryté vady.

  Touto směrnicí by rovněž neměla být dotčena vnitrostátní právní úprava, která stanoví mimosmluvní prostředky nápravy pro spotřebitele v případě nesouladu zboží, které lze uplatnit vůči osobám v předchozích článcích řetězce transakcí, například výrobcům, nebo jiným osobám plnícím závazky takových osob.

(22) Definice spotřebitele by měla zahrnovat fyzické osoby, které jednají mimo rámec své obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo povolání. Členské státy by však rovněž měly mít i nadále možnost určit v případě smluv dvojího účelu, pokud jsou uzavřeny za účelem částečně spadajícím do rámce a částečně mimo rámec obchodní činnosti dotyčné osoby a pokud je obchodní účel v celkovém kontextu smlouvy okrajový, zda má být tato osoba považována rovněž za spotřebitele a za jakých podmínek.

(23) Tato směrnice by se měla vztahovat na veškeré smlouvy, na jejichž základě prodávající převádí vlastnictví zboží nebo se zavazuje k převedení tohoto vlastnictví na spotřebitele.

  Poskytovatelé platforem by mohli být považováni za prodávající ve smyslu této směrnice, pokud jednají za účelem souvisejícím s jejich vlastním podnikáním a jako přímí smluvní partneři spotřebitele při prodeji zboží. Členské státy by měly mít i nadále možnost rozšířit uplatňování této směrnice na provozovatele platforem, kteří nesplňují požadavky na to, aby mohli být považováni za prodávajícího ve smyslu této směrnice.

(30) Kromě aktualizací smluvně dohodnutých by měl prodávající rovněž poskytovat aktualizace, včetně aktualizací bezpečnostních, jejichž cílem je zajistit, aby zboží s digitálními prvky bylo i nadále v souladu.

  Povinnost prodávajícího by měla být omezena na aktualizace, které jsou nezbytné pro zachování souladu zboží s objektivními a subjektivními požadavky na soulad stanovenými v této směrnici.

  Nedohodnou-li se strany ve smlouvě jinak, neměl by mít prodávající povinnost poskytovat aktualizované verze digitálního obsahu nebo digitální služby zboží ani vylepšovat či rozšiřovat funkce zboží nad rámec požadavků na soulad.

  Způsobí-li aktualizace poskytnutá prodávajícím nebo třetí stranou poskytující digitální obsah nebo digitální službu podle kupní smlouvy nesoulad zboží s digitálními prvky, měl by být prodávající odpovědný za opětovné uvedení zboží do souladu.

  Spotřebitel by měl mít nadále možnost volby, zda tyto aktualizace nainstaluje.

  Pokud se spotřebitel rozhodne, že aktualizace, které jsou pro zboží s digitálními prvky nezbytné k zachování souladu, nenainstaluje, neměl by však očekávat, že takové zboží bude i nadále v souladu.

  Prodávající by měl spotřebitele informovat o tom, že rozhodnutí spotřebitele nenainstalovat aktualizace, které jsou nezbytné pro zachování souladu zboží s digitálními prvky, a to ani bezpečnostní aktualizace, bude mít dopad na odpovědnost prodávajícího za soulad těch vlastností zboží s digitálními prvky, jejichž soulad by měly příslušné aktualizace zachovávat.

  Touto směrnicí by neměly být dotčeny povinnosti poskytovat bezpečnostní aktualizace stanovené v unijním a vnitrostátním právu.

(43) U použitého zboží může být v určitých ohledech odůvodněné odlišné zacházení.

  Přestože doba odpovědnosti nebo promlčecí lhůta v délce dvou let nebo delší je obecně kompromisem mezi zájmy prodávajícího a spotřebitele, u použitého zboží tomu tak být nemusí. Členským státům by proto mělo být umožněno povolit stranám, aby se u tohoto zboží dohodly na kratší době odpovědnosti nebo promlčecí lhůtě.

  Ponecháním této otázky na smluvní dohodě mezi stranami se zvyšuje smluvní volnost a zajišťuje, aby byl spotřebitel informován o povaze zboží jakožto zboží použitého i o kratší době odpovědnosti nebo promlčecí lhůtě.

  Takto smluvně dohodnuté období nebo lhůta by však neměly být kratší než jeden rok.

(53) V zájmu zachováni rovnováhy práv a povinností smluvních stran by měl mít spotřebitel právo smlouvu ukončit pouze v případech, kdy nesoulad není nevýznamný.

(61) Zásada odpovědnosti prodávajícího za škody je zásadním prvkem kupních smluv.

  Spotřebitel by měl mít proto nárok požadovat náhradu škody, kterou utrpěl v důsledku porušení ustanovení této směrnice prodávajícím, včetně náhrady škody vzniklé v důsledku nesouladu.

  Náhrada škody by měla v co největší míře zajistit, aby byl spotřebitel v situaci, v níž by se nacházel v případě, že by zboží bylo v souladu.

  Jelikož existence takového práva na náhradu škody je již zajištěna ve všech členských státech, nejsou touto směrnicí dotčena vnitrostátní pravidla o odškodňování spotřebitelů za újmu způsobenou porušením těchto pravidel. Členské státy by rovněž měly mít i nadále možnost upravovat nárok spotřebitele na náhradu škody v situacích, kdy oprava nebo výměna způsobily značné obtíže nebo se zpozdily.

(63) Vzhledem k tomu, že prodávající je odpovědný vůči spotřebiteli za jakýkoliv nesoulad zboží se smlouvou, který vznikl v důsledku činu nebo opomenutí prodávajícího nebo třetí strany, prodávající by měl mít možnost usilovat o nápravu ze strany odpovědné osoby v dřívějších článcích řetězce transakcí.

  Tyto prostředky nápravy by měly zahrnovat nápravu v případě nesouladu, který vyplývá z opomenutí aktualizace, včetně aktualizace zabezpečení, která by byla nezbytná k tomu, aby zboží s digitálními prvky zůstalo v souladu.

  Touto směrnicí by však neměla být dotčena zásada smluvní volnosti ve vztazích mezi prodávajícím a dalšími stranami v řetězci transakcí.

  Podrobnosti pro výkon tohoto práva, zejména vůči komu a jakým způsobem je třeba o tyto prostředky nápravy usilovat a zda jsou tyto prostředky nápravy závazné povahy, by měly stanovit členské státy.

  Otázku, zda může nárok vůči osobě v předchozích článcích řetězce transakcí uplatnit přímo i spotřebitel, tato směrnice neupravuje, s výjimkou případů, kdy výrobce nabídne spotřebiteli na zboží obchodní záruku.

(64) Osoby nebo organizace považované v rámci vnitrostátního práva za ty osoby nebo organizace, které mají oprávněný zájem na ochraně smluvních práv spotřebitelů, by měly mít právo zahájit řízení buď u soudu, nebo u správního orgánu, který má pravomoc rozhodovat o stížnostech nebo dát podnět k příslušnému soudnímu řízení.

(70) Jelikož cílů této směrnice, totiž přispět k fungování vnitřního trhu důsledným řešením překážek souvisejících se smluvním právem, které brání přeshraničnímu prodeji zboží v rámci Unie, nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie tím, že se zajistí celkový soulad vnitrostátních právních předpisů s právními předpisy ostatních členských států.

  Cílů této směrnice lze lépe dosáhnout na úrovni Unie prostřednictvím úplné harmonizace vedoucí k odstranění hlavních překážek souvisejících se smluvním právem.

  V zájmu naplnění cílů této směrnice tak Unie může přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity podle článku 5 Smlouvy o Evropské unii.

  V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.