keyboard_tab Contratti di vendita di beni conformi 2019/0771 CS

(2) Podle čl. 26 odst. 1 a 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) přijímá Unie opatření určená k vytvoření nebo zajištění fungování vnitřního trhu, který zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží a služeb.

  Podle čl. 169 odst. 1 a čl. 169 odst. 2 písm.

  a) Smlouvy o fungování EU Unie přispívá k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele prostřednictvím opatření přijatých podle článku 114 Smlouvy o fungování EU v souvislosti s vytvářením vnitřního trhu.

  Cílem této směrnice je dosáhnout správné rovnováhy mezi dosažením vysoké míry ochrany spotřebitelů a podporou konkurenceschopnosti podniků a zároveň zaručit dodržování zásady subsidiarity.

(3) Má-li být dosaženo skutečného jednotného digitálního trhu a má-li být zvýšena právní jistota a sníženy transakční náklady, zejména pro malé a střední podniky, je třeba harmonizovat některé aspekty smluv o prodeji zboží, přičemž základem je zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele.

(5) Technologický vývoj vede k rostoucímu trhu se zbožím, jež obsahuje digitální obsah či digitální služby nebo je s digitálním obsahem či digitálními službami propojeno.

  Vzhledem k narůstajícímu množství takovýchto zařízení a jejich rychle rostoucí oblibě u spotřebitelů je zapotřebí opatření na úrovni EU, aby byla zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele a posílila se právní jistota, pokud jde o pravidla použitelná na smlouvy o prodeji těchto produktů.

  Větší právní jistota by napomohla posílení důvěry spotřebitelů i prodávajících.

(6) Pravidla Unie použitelná na prodej zboží jsou stále roztříštěná, ačkoli pravidla týkající se podmínek dodání, požadavky na informace poskytované před uzavřením smlouvy a právo odstoupit od smlouvy (v případě smluv uzavřených na dálku nebo mimo obchodní prostory) již byly plně harmonizovány ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU (3).

  Další zásadní smluvní prvky, jako jsou požadavky na soulad se smlouvou, prostředky nápravy v případě nesouladu se smlouvou a hlavní podmínky pro jejich uplatnění, jsou v současnosti předmětem minimální harmonizace podle směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES (4). Členským státům bylo povoleno jít nad rámec norem Unie a zavádět nebo ponechat v platnosti pravidla, která zajišťují dosažení ještě vyšší úrovně ochrany spotřebitele.

  Při zavádění těchto pravidel řešily různé prvky v různém rozsahu.

  Vnitrostátní ustanovení, kterými se provádí směrnice 1999/44/ES, se proto dnes značně liší, pokud jde o zásadní prvky, jako je existence či neexistence hierarchie prostředků nápravy.

(8) Spotřebitelé sice požívají vysoké úrovně ochrany při nákupech ze zahraničí v důsledku použití nařízení (ES) č. 593/2008, ale právní roztříštěnost negativně ovlivňuje míru důvěry spotřebitelů v přeshraniční transakce.

  K této nedůvěře sice přispívá několik faktorů, mezi hlavní obavy spotřebitelů se však řadí nejistota týkající se základních smluvních práv.

  Tato nejistota existuje nezávisle na tom, zda jsou spotřebitelé v případě, že na ně prodávající zaměřují své přeshraniční činnosti, chráněni kogentními pravidly v oblasti spotřebitelského smluvního práva svého členského státu, či nikoli nebo zda spotřebitelé uzavírají přeshraniční smlouvy s prodávajícími, kteří neprovozují svou obchodní činnost v členském státě, ve kterém má spotřebitel bydliště.

(9) Přestože on-line prodej zboží tvoří převážnou většinu přeshraničního prodeje v Unii, rozdíly ve smluvním právu jednotlivých států mají stejný dopad na maloobchodníky využívající prodej na dálku i na maloobchodníky prodávající v přímém styku a brání jim v rozšíření podnikání za hranice.

  V zájmu vytvoření rovných podmínek pro všechny podniky prodávající zboží spotřebitelům by se tato směrnice měla vztahovat na všechny prodejní kanály.

  Stanovením jednotných pravidel pro všechny prodejní kanály by tato směrnice měla zabránit jakýmkoli rozdílům, které by způsobily nepřiměřenou zátěž rostoucímu počtu maloobchodníků v Unii prodávajících prostřednictvím všech kanálů.

  Potřeba zachování soudržných pravidel pro prodej a záruky u všech prodejních kanálů byla potvrzena Zprávou Komise o kontrole účelnosti práva v oblasti ochrany spotřebitele a marketingu zveřejněnou 29.

  května 2017, která se týkala i směrnice 1999/44/ES.

(10) Tato směrnice by měla zahrnovat pravidla použitelná na prodej zboží včetně zboží s digitálními prvky pouze ve vztahu k zásadním prvkům smluv, které jsou nezbytné k překonání překážek pro vnitřní trh souvisejících se smluvním právem.

  Za tímto účelem by měla být plně harmonizována pravidla týkající se požadavků na soulad se smlouvou, prostředků nápravy dostupných pro spotřebitele v případě nesouladu zboží se smlouvou a hlavních podmínek pro jejich uplatnění a měla by být zvýšena úroveň ochrany spotřebitele v porovnání se směrnicí 1999/44/ES.

  Plně harmonizovaná pravidla pro některé podstatné prvky spotřebitelského smluvního práva by měla usnadnit podnikům, zejména malým a středním podnikům, nabízet své produkty v jiných členských státech.

  Spotřebitelům by měla plná harmonizace klíčových pravidel přinést vysokou úroveň ochrany a vyšší kvalitu života.

(25) V zájmu zajištění jasnosti, pokud jde o to, co může spotřebitel očekávat a za co je prodávající odpovědný v případě nedodání toho, co se očekává, je nutné plně harmonizovat pravidla pro určení souladu zboží.

  Veškeré odkazy v této směrnici na soulad by se měly týkat souladu zboží s kupní smlouvou.

  V zájmu ochrany oprávněných zájmů obou stran kupní smlouvy by měl být soulad posuzován na základě subjektivních i objektivních požadavků na soulad.

(41) Aby se zaručila právní jistota pro prodávající a celková důvěra spotřebitelů v přeshraniční nakupování, je nezbytné stanovit dobu, po kterou má spotřebitel nárok na nápravu jakéhokoli nesouladu existujícího v době rozhodné pro stanovení souladu.

  Vzhledem k tomu, že při provádění směrnice 1999/44/ES stanovila valná většina členských států období dvou let a že v praxi to účastníci trhu považují za přiměřenou dobu, mělo by toto období zůstat zachováno.

  Totéž by mělo platit i v případě zboží s digitálními prvky.

  Stanoví-li však smlouva nepřetržité poskytování po dobu delší než dva roky, měl by mít spotřebitel právo na prostředky nápravy v případě jakéhokoli nesouladu digitálního obsahu nebo digitální služby, jenž nastane nebo se projeví během doby, po kterou mají být digitální obsah nebo digitální služba podle smlouvy poskytovány.

  Aby mohly členské státy flexibilně zvýšit úroveň ochrany spotřebitele ve svém vnitrostátním právu, měly by mít možnost stanovit delší lhůty pro odpovědnost prodávajícího, než jsou stanoveny v této směrnici.

(42) Z důvodu soudržnosti se stávajícími vnitrostátními právními systémy by členské státy měly mít možnost stanovit buď to, že prodávající nese odpovědnost za nesoulad, který se projeví v určitém období, přičemž by tato doba mohla být případně spojena s promlčecí lhůtou, nebo to, že se na prostředky nápravy pro spotřebitele vztahuje pouze promlčecí lhůta.

  V prvním případě by členské státy měly zajistit, aby doba, po kterou trvá odpovědnost prodávajícího, nebyla obcházena promlčecí lhůtou platnou pro prostředky nápravy pro spotřebitele.

  Ačkoli by tato směrnice tedy neměla harmonizovat počátek běhu vnitrostátních promlčecích lhůt, měla by zajistit, aby tyto promlčecí lhůty neomezovaly právo spotřebitele uplatnit prostředky nápravy v případě jakéhokoli nesouladu, který se projeví během doby, po kterou je za nesoulad odpovědný prodávající.

  Ve druhém případě by členské státy měly mít možnost ponechat v platnosti nebo zavést pouze promlčecí lhůty u prostředků nápravy pro spotřebitele, aniž by zaváděly určité období, během něhož se musí nesoulad projevit, aby bylo možné uplatnit odpovědnost prodávajícího.

  K zajištění stejné ochrany spotřebitelů i v těchto případech by členské státy měly zajistit, aby, pokud se uplatňuje pouze promlčecí lhůta, tato lhůta nadále umožňovala spotřebitelům uplatnit prostředky nápravy v případě jakéhokoli nesouladu, který se projeví přinejmenším během doby, jež je v této směrnici stanovena jako doba odpovědnosti.

(46) Členské státy by měly mít možnost ponechat v platnosti nebo zavést ustanovení, podle nichž musí spotřebitel prodávajícího o nesouladu informovat během doby, která není kratší než dva měsíce ode dne, kdy tento nesoulad zjistil, jinak nebude moci využít práv spotřebitele. Členské státy mohou poskytnout vyšší úroveň ochrany spotřebitele tím, že žádnou takovou povinnost nestanoví.

(55) V zájmu ochrany spotřebitele před rizikem dlouhých průtahů by veškeré opravy nebo výměny měly být úspěšně provedeny v přiměřené lhůtě.

  Přiměřená lhůta pro provedení opravy nebo výměny by měla odpovídat co nejkratší době potřebné k provedení opravy nebo výměny.

  Tato lhůta by měla být stanovena objektivně s ohledem na povahu a složitost zboží, povahu a závažnost nesouladu a úsilí potřebné k provedení opravy nebo výměny. Členské státy by při provádění této směrnice měly být schopny vykládat pojem přiměřené lhůty pro dokončení opravy nebo výměny tak, že stanoví určitou lhůtu, kterou by bylo možné obecně považovat za přiměřenou pro opravu nebo výměnu, zejména u konkrétních kategorií výrobků.